Dobrovolnictví v době koronavirové

Očkovací klinika v Londýně

V rámci odborné praxe pracuji jednou týdně u praktické lékařky, pracovní vytíženost personálu jsem tedy viděla na vlastní oči. V listopadu 2020 jsem se proto zeptala vedoucího lékaře této polikliniky, zda bych tam mohla vypomáhat s očkováním proti chřipce a ulehčit sestřičkám, které by se tím pádem mohly soustředit na jiné věci. Lékař moji nabídku vděčně přijal a já jsem tak dostala svůj první seznam pacientů. Chodila jsem tam vypomáhat s očkováním 2-3x týdně po dobu jednoho měsíce. Některé dny byly náročnější, jiné dny jsem měla zase hodinové pauzy, během kterých jsem alespoň mohla psát eseje (blížily se mi deadliny). I když jsem se každý večer vracela unavená, měla jsem ze sebe dobrý pocit, že jsem ten den udělala něco užitečného. Navíc jsem v tomto prostředí cítila jakousi „normálnost“. Nezáleželo na tom, zda tam venku řádí pandemie či ne. Recepční se stále usmívaly, lékaři stále pracovali přes čas a pacienti stále seděli v čekárnách. A já tak alespoň na okamžik zapomněla na to, že je v Anglii lockdown.

Covidové oddělení v Praze

V prosinci jsem odletěla zpět do Prahy na Vánoce. Krátce po tom, co jsem se vrátila, začalo být jasné, že se doma zdržím na delší dobu, než jsem plánovala. Po zkouškovém jsem se tak rozhodla najít si tu také nějakou dobrovolnickou aktivitu. První mi odpověděla Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze a já jsem tam tedy od poloviny ledna nastoupila jako dobrovolník na covidové oddělení. Koronavirus jsem do té doby neprodělala, ale pocit morální povinnosti byl pro mě silnější než obavy z viru, navíc jsem měla plnou podporu svých rodičů, za kterou jsem opravdu vděčná. Na oddělení jsem pomáhala zejména sestřičkám a sanitářům, byla to tedy pro mě úplně nová role, než na kterou jsem zvyklá ze svých dosavadních nemocničních stáží v Anglii jako studentka medicíny. Všichni se tam o mě moc hezky starali, trpělivě mi ukázali, co jak mám dělat a dali mi tak možnost přiučit se novým věcem. Co mě ale bavilo nejvíce, bylo povídání si s pacienty. Viděla jsem, jaké následky koronavirus může mít, a postupně tím docházím k názoru, že ho opravdu nejde brát na lehkou váhu. Toto dobrovolnictví je mojí první praxí v české nemocnici od té doby, co jsem začala studovat medicínu. Byla jsem tak příjemně překvapená, že nemocnice v Čechách a v Anglii se od sebe tolik neliší, takže až se sem jednou vrátím, nebude to pro mě zas tak velký šok J

Zdravím z covidového oddělení!