Do psychologie po hlavě!

V rámci předmětu Psychology of Adjustment jsme měli možnost navštívit Psychiatrickou léčebnu Bohnice a nejen léčebnu, ale i jednoho pacienta, který souhlasil s tím, že nám povypráví o tom, co ho do léčebny přivedlo. Shodou okolností studoval za oceánem, a tak byl schopný vyprávět v angličtině, takže ani mezinárodní studenti nebyli ochuzeni o příběh jedné klikaté životní cesty. Byli jsme všichni tak trochu natěšení, ale i nervózní z toho, co to bude za „blázna“... Někteří studenti se zapojovali do diskuze více, ptali se na otázky, na které pacient energicky a s radostí odpovídal (když je člověk v mánii, tak jde všechno tak nějak lépe). Jiní studenti zase odcházeli se smíšenými pocity.  Ve mně se ale utvrzovala myšlenka, že právě klinická psychologie je obor, k němuž chci směřovat svá studia.

V personální psychologii se vracíme do dětství a hrajeme hry. Nicméně teorie je také důležitá, tak aby učitel udržel naši pozornost i po osmé hodině večer, sem tam na nás, se širokým úsměvem, vykřikne: „Are you happy?“ Při těchto hodinách je spánek zkrátka nemožný, i když už je tělo naprogramováno na postel. Při pátečních seminářích pedagogické psychologie, které trvaly od devíti hodin do pěti, se úroveň her přesunula do předškolního věku, kdy jsme si stavěli městečka z dřevěných kostek. Ani jsme nepostřehli, že s námi učitelé manipulují a zkouší si na nás tři typy vůdcovství.

Další zásah do mé naivní duše byl na poslední hodině psychologie „dospívání a dospělosti“. Bylo nám vysvětleno, že přátelství mezi mužem a ženou prostě neexistuje, tímto jsem ztratila iluzi o všech mých „přátelstvích“ s lidmi opačného pohlaví. Zatímco muži v tom měli jasno vždycky, my ženy máme stále problém to pochopit a věříme v pravý opak.

V následujícím měsíci musím ale na chvíli vypustit ono (ne)přátelství z hlavy a věnovat se studiu na zkoušky a odevzdávání esejů, prezentací a jiných prací. Mimo jiné doučuji angličtinu, což je někdy daleko větší lekce psychologie pro mě než angličtina pro klienty.