Den změny

Na lavičku zalitou hřejivým sluncem si přisedl starý vousatý pán v obnošeném saku. Vyprávěl o svém zkrachovalém obchodu s perskými koberci. Jako mnozí lidé před ním poznamenal: „To za Šáha, to byla jiná doba, to byl Írán ještě krásný a všem bylo lépe. Měl jsem zákazníky až z Paříže a Londýna, koberců jsme prodávali stovky. Tisíce!“ Ukazujíc na černé krkavce poletujících parkem, dodal: „Tenkrát zde byli ještě barevní zpěvaví ptáci, ne tyhle hyeny. Jsou jako ti, kteří naši zemi ožebračili – vyrvou vám jídlo od úst a jde z nich strach.“

Určitě by se o lavičku dál našel někdo, kdo by v krkavcích viděl přízrak západních firem, které před Chomejního revolucí v roce 1979 ve velkém skupovali íránské přírodní bohatství a průmyslové koncese. Dnes mnozí žijí v obavě, že investiční kapitál z Evropy, Ameriky a Číny brzy po ukončení izolace změní Írán v další unifikovaný stát globálního trhu. Přitom jen velice málo z těch, kteří se zrušení sankcí obávají, přizná, že idylický obrázek orientálního Íránu je již dávno minulostí. Teherán že je obrovské město se vzduchem skoro horším než v Pekingu a s podobným množstvím rozestavěných panelákových čtvrtí. Že stovky let staré bazaary jsou plné blikajících ledkových nápisů a že se v nich prodává více plastových zbytečností z Číny, než koření, koberců, či jiných tradičních výrobků.

Většina lidí, se kterými jsem během své dvoutýdenní cesty Íránem z Teheránu až na ostrov Qeshm mluvil, si uvědomuje, že se osmdesátimilionová země globalizaci vyhnout nemůže. Vědí, že jim izolace jen bere možnost využívat jejích dobrých stránek. Na přednáškách mezinárodního obchodu jsme v Drážďanech několikrát probírali, jaké dopady má na stát jeho vyřazení z mezinárodního kapitálového pohybu. Univerzitní přednáška ale nedokáže postihnout rozměr sankcí. Ten se dá pochopit teprve ve chvíli, kdy člověk vidí, jaký vliv má na život místních. Na ulicích Teheránu nechybí Mercedesy nebo Porsche, naprostá většina lidí ale jezdí v íránských autech. Nebezpečných, starých a znečišťujících přelidněná města tak, že se v nich nedá dýchat. A to říkám přesto, že jsem přijel po půl roce stráveném v šedé Moskvě. V obchodech nechybí západní produkty. Je jich jen málo a jsou předražené i ve srovnání s evropskými cenami. V zemi s obrovskými zásobami ropy je nedostatek benzínu, protože chybí součástky do rafinérií. Nad mangrovovým pralesem jsou ve dne v noci vidět ohromné plameny ropných těžebních věží, bez užitku spalující tu část zemního plynu, která je v jiných zemích díky moderním technologiím využívána k topení či výrobě elektřiny. Nespočet Íránců má nejnovější iPhony. Nemohou si ale vytvořit Apple ID a tím pádem stáhnout většinu aplikací. Čím by za ně také zaplatili, když nikdo z nich nemůže mít VISA kartu? I kdyby si aplikace dokázali nějakým způsobem stáhnout, tak jich je většina v Íránu zbytečná. Jak jsme si vyzkoušeli, tak Airbnb, Uber a mnohé messengery své služby v Íránu nenabízejí. Facebook a Google+ jsou pak pro jistotu zcela blokovány íránskou vládou. Tím se rázem z iPhonu stává Nokia 3310. Poslední dny naší cesty jsme strávili u pána, jenž prodával mražené ryby z Íránu do Evropy. Říkal, že na evropském účtu má 55 tisíc Euro. Z těchto čísílek se až v den vypršení sankcí stanou reálné peníze.

Považuji navrácení íránského atomového programu pod mezinárodní dohled za jeden z mála zahraničně politických úspěchů Evropy za poslední rok. Sankce byly dobrým nástrojem a splnily svůj účel. Nicméně, jejich zrušení je jak pro Evropu, tak pro obyčejné lidi v Íránu velkou výhrou. Nemluvě o dopadech na vnitropolitickou situaci v Íránu, jejíž směřování k uvolněnějšímu režimu ukázaly nedávné volby. Evropa těží ze zrušení sankcí ekonomicky jak přímo tak nepřímo. Na jedné straně velkými objednávkami u evropských firem (např. u Airbusu), na druhé ještě větším tlakem na cenu ropy a potenciálem íránského plynu stát se alternativou k ruskému v dlouhodobé perspektivě.