Další rok za námi

Podobně relativní je, do jisté míry, i ona často skloňovaná vzdálenost od domova: mluvím tu o dalekém Edinburghu, ale pak tu samozřejmě jsou i tací, kteří se za studii vydali třeba rovnou i přes Atlantik, což je od evropské pevniny nepopiratelně o poznání větší dálka než ta uražená přes mrzkých několik kilometrů vody Lamanšského průlivu. Nicméně ze svého okolí znám i studenty, spolurodáky z mého líbezného rodiště, kteří studují v (dalekém) Brně a při jejichž líčení jejich bolestně pravidelného cestování se člověk jen stěží ubrání dojmu, že je mu popisována nějaká nekonečná výprava Transsibiřskou magistrálou… Tak prosím. Ono v konečném důsledku stejně jde jenom o to, jestli jste doma, nebo ne. Na tom, jak daleko, nakonec pranic záleží.

Každopádně jsem k dnešnímu dni už jeden celý měsíc doma, všechny zkoušky jsme já i moji edinburští souputníci tradičně složili již během května, a tak nám letní volno opět začalo dříve než většině našich kolegů, kteří nedezertovali – doma studujících studentů. Od mého březnového příspěvku se toho (alespoň co se ryze školy týče) do konce tohoto akademického roku už moc nestalo. A není se moc co divit: březen byl (se zanedbatelným přesahem do dubna) vlastně posledním měsícem, kdy se ještě vyučovalo, a to ještě, nutno říci, poměrně poskrovnu, protože vysokoškolští vyučující po celé Británii nadále vydatně stávkovali kvůli zhoršeným důchodovým podmínkám (velice zjednodušeně). Většina dubna pak už byla vyhrazená v podstatě výhradně přípravě na květnové zkoušky, což se ve skutečnosti projevilo tak, že se z města téměř ze dne na den vytratila většina studentů, kteří se velkých počtech ubírali domů, ať už to pro ně znamenalo jen několik desítek minut cesty autobusem, nebo třeba i celé hodiny v letadle. V tomto ohledu jsem letos, na rozdíl od roku minulého, nevybočil z řady a moc rád jsem se vydal domů také, byť jsem si s sebou musel vzít i nějaké to učení, abych myšlenku tohoto volna, které nám bylo dopřáno, úplně nezradil.

Tři týdny doma byly za pár chvil ty tam a já musel zase hezky zpět, abych se dobrovolně uvrhl do onoho trýznivého chaosu označovaného poněkud nevinně znějícím výrazem „zkouškové období“. Ve skutečnosti však jde o dva až čtyři nanejvýš útrpné týdny. Naštěstí je pro absolventy IB jakékoli další zkouškové martyrium, jakkoli příšerné, zvládnutelné. Mezi většinou jednotlivých zkoušek jsem měl značné odstupy, takže zatímco někteří měli hotovo už v polovině měsíce, já jsem poslední zkoušku měl až 23. května, a tak jsem zase jednou byl jedním z posledních studentů stále ještě přítomných ve městě. Ale i já jsem se dočkal a týden na to jsem už v brzkých ranních hodinách seděl v letadle mířícím ku matičce Praze.

Za ten měsíc, co jsem doma, jsem se už dvakrát stačil vypravit na Moravu: nejprve do nitra Slovácka do Bojkovic na Uherskohradišťsku, kde se konal každoroční mezinárodní folklorní festival Světlovský bál, který jsem si loni při své první návštěvě tohoto kouzelného kraje dočista zamiloval, a o týden později jsem se rozhodl zakusit ono nastíněné strastiplné kodrcání ze severočeského Děčína až do moravské metropole. Obojí bylo skvělé.

Závěr svého závěrečného příspěvku pro tento akademický rok chci věnovat díkům Nadaci The Kellner Family Foundation za její podporu, neboť bez ní bych ctěnému čtenáři o nějakém studiu v onom dalekém Edinburghu mohl psát snad jen v představách.