Další rok za mnou – opravdu?

Takový jev ovšem nebude pro žádné studenty novinkou. Zároveň také na nás, studenty psychologie, byl vytvářen mnohem větší nátlak, a to z toho důvodu, že se vedení rozhodlo posunout hranici známek pro přijetí do dalšího ročníku o stupeň nahoru (B2) a často nám připomínat, že pouze méně než polovina studentů bude schopna postoupit. Dalším velkým kontrastem oproti minulému roku byl více než osminásobně větší objem látek v knihách, psychologických článcích, statistice a dalších oblastech. Ačkoliv na začátku roku, i po celé dva semestry, mi rozdíl přišel naprosto neuvěřitelný, a já nevěřila tomu, že bych takovou změnu zvládla přijmout, dotáhla jsem to úspěšně do konce.  Naštěstí lektoři tušili, že při takovém kvantu látky, která se samozřejmě v následujících dvou letech bude ještě rozrůstat, bude zapotřebí udělat lekce a témata co nejzajímavějšími. I když bych našla mezi nimi některé méně oblíbené, musím uznat, že zájem o psychologii je u mě stále větší. Oceňuji, že nám na univerzitě umožňují nahlédnout téměř do každé oblasti tohoto oboru, abychom si lépe vybrali (pokud ještě nejsme rozhodnutí), čemu se vlastně po celý zbytek života chceme věnovat. V příštích dvou letech se nabídka ještě rozšíří, a já se budu moci těšit na prohloubení znalostí z těch mých nejoblíbenějších.

Ačkoliv psychologie nebyla jediným předmětem, který jsem studovala, ráda bych věnovala tyto řádky převážně tomuto předmětu. Pouze bych zmínila, že jsem studovala také španělštinu a španělskou kulturu, což rozšířilo nejen mé jazykové znalosti, ale i sociální, divadelní, filmové, literární a kulturní povědomí. Nicméně psychologie bude jediným předmětem, který v následujících dvou letech (i když věcem se učíme po celý život) budu studovat na univerzitě s cílem získat bakalářský titul. Než jsem na univerzitu nastoupila, měla jsem velmi nekonkrétní představu o tom, jakou cestou bych se chtěla vydat. Respektive věděla jsem, že to bude něco v oblasti psychologie, ale ke konkrétní představě jsem měla ještě daleko. Po dvou letech studia jsem se ovšem k této představě přiblížila, i když mě stále čeká si svou budoucnost více promyslet. Za uplynulou dobu jsem si ale uvědomila, že psychologie je mou srdeční záležitostí. Mé, ne vždy pozitivní, životní zkušeností mě přesvědčily o tom, že chci byť o vlásek měnit životy jedinců, rodin a společnosti. Proto stejně jako Publius Vergilius Maro mohu prohlásit, že „neštěstí mne naučilo poskytnout pomoc nešťastným“. Z uplynulého roku mě pravděpodobně nejvíce zaujala vývojová psychologie se zaměřením na dětská léta, aplikovaná psychologie (především forenzní, edukativní a klinická), psychologie osobnosti (zejména její poruchy) a sociální psychologie. Toto jsou nejpravděpodobnější oblasti psychologie, do kterých bych ve svém profesním životě chtěla nejvíce nahlédnout.

Stále nemohu uvěřit, že jsem to dotáhla až sem. I když se spoustě lidem může zdát, že to stále není tak vysoké dosažení, pro mě cesta, kterou jsem ušla, je velkým osobním úspěchem. Samozřejmě za ním ale nestojím jen já. Nedostat příležitost studovat na Open Gate celých osm let a dále na University of Glasgow za podpory Nadace The Kellner Family Foundation, nebyla bych tam, kde jsem. Její finanční podporou mne zbavují břímě, které bych s sebou jinak musela brát při studiu. Díky ní se mohu zaměřit a vkládat větší úsilí do studia. Plně si uvědomuji, že málo komu se takového daru dostane, a jelikož díků není nikdy dostatek, chci jí mnohokrát poděkovat nejen za finanční a psychickou podporu v posledním roce, ale za celých deset let.