Comprehensive papers

 Cvičení začala již v prvním týdnu po návratu z letních prázdnin a byla soustředěna pouze na procházení si úloh této komplexní zkoušky z předchozích let. Hned první cvičení mi ukázalo, jak náročná zkouška mě na konci akademického roku čeká. Trvalo více než hodinu, než jsme já a další mí tři spolužáci vyřešili první úlohu z mechaniky. Atmosféra byla poněkud nervózní, neboť nám tato úloha měla zabrat pouze půl hodiny. Museli jsme již po patnácti minutách požádat o pomoc doktorandského studenta, který na průběh cvičení dohlížel. Zjistili jsme, že v každém testu je deset úloh z náhodně vybraných oblastí fyziky. Každá úloha je vždy zaměřena na jinou oblast fyziky a je velmi praktická tzn. soustředěna na fyziku kolem nás, či praktický výzkum fyziky. Bylo mi však divné, jak může deset úloh postihnout všechny předměty, které jsme během tří let bakalářského studia probírali. Tato nejasnost se však vyřešila poté, co jsem obdržel před Vánocemi předběžný rozvrh zkoušek. Zkouška totiž nebude jedna, nýbrž dvě, každá o deseti úlohách. Najednou jsem si uvědomil, jak důležitá zkouška v rámci celkového hodnocení to bude.
Myslím, že začátky příprav na zkoušku mi úplně nešly. Na každou úlohu jsem potřeboval minimálně hodinu, ale vždy jsem vypracoval několik podobných úloh navíc. Tak jsem postupně získával jistou intuici, jaké úlohy ve zkoušce očekávat, a jak je řešit. Navíc jsem si tím postupně zopakoval všechny obory fyziky a matematiky, které jsme probírali, od Fourierovy transformace po kvantovou mechaniku. Poznámek na zopakování nezadržitelným tempem přibývalo a nakonec jsem stál asi hodinu u tiskárny, když jsem si své poznámky tiskl, vyšlo to totiž asi na tisíc stran. To jsem pak trávil celé noci opakováním. Den zkoušky nakonec přišel a já plný odhodlání ráno vyrazil s růží v klopě přes Kensingtonskou zahradu přímo na zkoušku z „comprehensive papers“.
Z „comprehensive papers“ jsem měl hned první dvě zkoušky. Bylo to tak naplánované asi proto, že od studentů vyžadují mnoho sil, a my jsme měli být po jarních prázdninách odpočinutí. To však pro mě asi úplně neplatilo. Jen skutečnosti, že den před zkoušou jsem měl termín odevzdání laboratorní práce a zároveň v tom samém týdnu jsem měl zkoušku z němčiny, mi způsobily, že jsem před zkouškou jen obtížně vstával z postele. Dobrou zprávou bylo, že ze dvou zkoušek tvořících dvacet úloh bude hodnoceno jen osm nejlepších, a také skutečnost, že jsem dostal na vypracování každé zkoušky zhruba tři hodiny a padesát minut. Navíc jsem si mohl požádat o patnáctiminutovou přestávku na odpočinek. Toho jsem však využil snad jen jednou, neboť jsem nechtěl příliš obtěžovat doktorandského studenta, který na mě dohlížel. Musel na mě totiž celý čas zkoušky dohlížet, a v případě přestávek přepočítat čas konce zkoušky. Začátky u zkoušek jsou pro mě vždy náročné, ale měl jsem radost ze smyslu pro humor našich profesorů. Tak například jsem řešil úlohu z relativity a částicové fyziky o výtahu na naší katedře, ve kterém se zároveň vystřelí jedna nabitá částice. Úloha ze statistiky zase byla o odhadnutí pravděpodobnosti zvrácení Brexitu. Vlastně nakonec nebyly ty dvě zkoušky z „comprehensive papers“ tak zlé, jak jsem se obával. Opravdové nástrahy přišly až později, ve zkouškách z probíraných předmětů v posledním roce studia, jako dynamika látek, či fyzika vesmíru. Zkoušky z „comprehensive papers“ pro mě byly dobrou příležitostí se s univerzitou rozloučit. Studium na Imperial College mi bude chybět.