Co vědí západní Evropané o našich zemích?

Když jsem minulý rok přijel do Glasgow poprvé, neměl jsem v úmyslu se jakkoli zapojovat do těchto konkrétních sociálněvědných a humanitních studií. Nicméně s postupujícím časem jsem se o ně začal zajímat více a nakonec jsem si zapsal i některé předměty. Proč? Přijde mi zkrátka zajímavé sedět na přednášce se západními studenty a pozorovat, jak vnímají země bývalého východního bloku.

Je pravdou, že většina lidí zde o České republice a dalších východních státech mnoho neví. I mezi studenty se najdou tací, kteří jsou velmi udiveni, když jim povíte, že Česká republika (počkej, ale co je teda Československo za zemi!??) nikdy nebyla součástí Sovětského Svazu a že u nás také máme fungující nemocnice. Pak existují tací, kteří vnímají tato území jako místa exotická, mystická, neprobádaná a chtějí se o nich něco dovědět především ze zvědavosti. Je zajímavé vidět, jak se jejich očekávání a předpojatost (zaostalé, nevzdělané končiny) rozptylují. Zjišťují, že těch podobností v ekonomice, kulturních hodnotách či občanských očekáváních je mnohem více, než čekali, a že spíše než dvě samostatné historie Evropy existuje jedna společná. Nakonec existují studenti, kteří se o národy bývalého východního bloku a jejich kultury skutečně zajímají. Studují češtinu (nebo polštinu, maďarštinu, estonštinu, ruštinu…), učí se o Janu Husovi, rozebírají Milana Kunderu a filmy československé nové vlny. Když se jich ptám, proč proboha studují tyhle nepraktické věci, odpovídají, že když já mám znát anglosaské reálie, proč by oni neměli znát ty moje. Takovéto odpovědi mě vždycky překvapují, protože na ně zkrátka nejsem zvyklý. Tyto lidi mám rád.

Zajímavé je například pozorovat, jak západní student reaguje na české umění. Za ta léta, co pan Čulík, vedoucí katedry Slovanských studií, vede předmět Česká kinematografie, již vypozoroval, jaké filmy mladé západní publikum zasahují nejvíce. Přirozeně, některé v Česku oblíbené snímky mezi nimi chybí a ne všechny z těch úspěšnějších jsou zároveň největšími hity pro českého diváka. Například Pelíšky nemůže západní divák ocenit stejně jako ten český. Naopak filmy jako Kočár do Vídně se svým universálním sdělením nezávislým na kulturním kontextu či Bílá paní, která je oblíbená pro svou sebeironizující náladu a černý humor (blízký tomu britskému), pravděpodobně sklízejí větší uznání v učebnách Glasgow než v Česku.

Baví mě se na tom všem podílet. Baví mě představovat místo, ze kterého pocházím, lidem, kteří by o něm jinak neměli ponětí. Rád jim napomáhám při pochopení toho, že střední a východní Evropa není vždy jen toto…
http://www.youtube.com/watch?v=LXCSdJivHzU