Co tu vlastně dělám?

Jelikož mi na blog zbývá už jen pár výstřelů, nastal čas věnovat se hlubším tématům. Pro tentokrát se vám pokusím stručně osvětlit, co tu vlastně dělám.

Když mám čas, koumu čas. Když čas nemám, semtam koumu vlny a ontam zase částice. Když se přestanou vlnit, zakřivuji časoprostor. Když už víc pokřivit nejde, lámu symetrie tak, jak to ještě nikdo neviděl (ale naměřil). Když je na chvíli dolámu, jdu si dát večeři. Po večeři mi to symetrie vrací - lámou mě a moje záda. Když je dobrý den, jdu plavat. Když ne, nejdu a koumu nepořádek v informacích.

Když si chci užít léto, zavřu se s vnukem pana Schrodingera ve věži. Máme z dvanáctého patra nejlepší výhled na Londýn a házíme mincemi. Když nás to unaví, jdeme společně na oběd. Když se mě pak nad banánem snaží přesvědčit o tom, že nejsem nic víc než šimpanz, napadne mě že J.K. Rowlingová měla přece jen málo fantazie. Ve chvíli volna pak spřádám sítě, abych mohl s naší gorilí tlupou dál filozofovat o tom, jak nám kvantovka voní a koktejlové večírky smrdí.

Když mě to na chvíli pustí, jdu do bazénu a jezdím. Jen co vylezu ven, letím do Barcelony a cestou potkám po 4 hodinovém zpoždění norských aerolinek kouzelnici. Říká si Kóma a očaruje mě hudbou. Ale zpátky na začátek, z léta do podzima, kontemplovat o čase, přesně tak, jak to týden co týden provozuji s profesorkou, co má v knihovně všechny epizody Simpsonů hned vedle Thornovy Gravitace, kterou používá jako zarážku do dveří. Její uši jí přetlumočily vědu skrz nejslavnější syntetizátor hlasu na světě, zasazený do ještě slavnějších úst.

Ta ústa jsou pořád nějakých 51 mil na severovýchod, ale i tak tu nejde jen o další epizodu Teorie Velkého Třesku. Tohle je skutečnější. Stojím na ramenou obra. Stojím na ramenou usměvavého sedmdesátníka na vozíčku a když zavřu oči, přemýšlím o tom, proč mě židle neustále tlačí a proč Newtona nic netlačilo, když se zrovna válel pod jabloní.

Mám štěstí, že severovýchodně mám pár známých. Občas se sejdeme a házíme si v hale ze 13. století umaštěné pence do vína. Je to velká legrace a je mi fajn. Sedí proti mně nejkrásnější oči co jsem kdy viděl, nalevo ode mě se chystá na pětipencovou podpásovku do desertu budoucí revolucionář sociálních sítí, po diagonále najdu matematickou legendu a ob jedno místo zase nejhouževnatějšího člověka pod sluncem jehož tvář je ozářená plamenem svíčky. Zamyslím se. V tu chvíli ta pětipence v dezertu opravdu skončí a já se musím v předražené košili, půjčené of kamaráda, zakousnout do dezertu bez příboru.

Takže co tu vlastně dělám? Těm co jsou po přečtení článku přesvědčení o tom že jsem permanentně v lihu - krátce: Nejsem. Těm ostatním co jsou přesvědčení že jsem se zcvoknul: Schrodingerův vnuk opravdu žije. Maria Coma je taky z masa a kostí a zpívá opravdu náramně. Nobelovku měl kromě Higgse dostat taky Kibble, protože si to napodruhé opravdu zaslouží. Opičí realita je divná, ale kvantovka je divnější. A jako fyzik nejsem o moc víc než opice, co strká pazoury mezi mříže, aby pochopila, co ten svět venku vlastně je.

Jo a občas, když mě to strkání prstů do mříží na chvíli pustí, kultivuji česko-slovenské společenství, pomáhám natáčet snílky snící o továrnách na černé díry a nebo způsobuji povyk v Oxfordském špitále. O naší výpravě tam ale radši až příště...