Co mě naučila karanténa ve Velké Británii

Pandemie Covid-19 mi umožnila se na chvíli zastavit a ohlédnout se, uvědomit si na čem mi doopravdy záleží a na koho se můžu obrátit. Na začátku pandemie jsem zůstala v Sheffieldu, mí spolubydlící se vrátili domů. Původně jsem měla začít pomáhat v nemocnicích, ale naše fakulta nám po pár týdnech oznámila, že prioritou je studium a že nechtějí riskovat naše životy. Jedna moje kamarádka se potýkala s finančními problémy, tak jsem jí nabídla, že může zatím bydlet se mnou. Jsem moc ráda, že jsem na vlastní oči viděla, jak moc se Sheffield změnil – na ulicích ani noha, zavřené obchody a toaletní papír a těstoviny byly cennější než zlato. No, a takhle jsem se svojí kamarádkou strávila své první Velikonoce v Anglii.

Po třech týdnech v Sheffieldu mě vyzvedla přítelova rodina – upřímně, trošku to připomínalo záchrannou misi. Poprvé jsem s nimi oslavila Den Vítězství a panečku, Britové ví, takové výročí oslavit (i během karantény!). Po shlédnutí proslovu Winstona Churchilla jsme začali s přípravou tradičního britského „čaje o páté“, který zahrnuje domácí „Victoria sponge cake“ (piškotový dort královny Viktorie), „scones“ (bochánky s rozinkami) a „finger sandwiches“ (sandwiche nakrájené do tvaru rybích prstů bez kůrky). Mimochodem, věděli jste, že jedním z nejtradičnějších britských sandwichů je ten okurkový? Tyto dobroty jsme servírovali jak jinak, než s černým čajem a čerstvým mlékem (viz fotografie). Oslavy jsme zakončili společným zpěvem válečné písně “We’ll Meet Again”. Pár dní na to byly mé narozeniny. Můj přítel jako překvapení uvařil mé nejoblíbenější jídlo, vietnamskou polévku „pho“ a mí rodiče mi nechali poslat krásný puget květin. 

Minulý týden jsem se vrátila do Sheffieldu, jelikož se blížil konec naší nájemní smlouvy. S čím jsem ale nepočítala, byl fakt, že jsem nejenom musela odstěhovat věci sobě, ale že také musím zabalit a poslat věci zpátky svým dvěma spolubydlícím, kteří se nemohli vrátit do Anglie. Naivně jsem si myslela, že mi má třetí spolubydlící pomůže se stěhováním věcí našich kamarádů... Celý týden jsem tak panikařila, jelikož kromě balení a stěhování jsem pořád měla každý den online přednášky a semináře. Kvůli pandemii nám zrušili nemocniční stáže a já se tak musela učit neurologii, pediatrii a nyní gynekologii a porodnictví z online přednášek, předem namluvených prezentací nebo z jiných online zdrojů. Moje fakulta se opravdu snaží, abychom dostali co nejlepší studijní materiály, ale nic nenahradí skutečné pacienty.

Mé věci jsou teď uloženy v úschovně, kde je vyzvednu za tři měsíce, až se budu stěhovat do Londýna (více vám povím v příštím příspěvku na blogu). A já? Já jsem v plném proudu online studia gynekologie a porodnictví, protože mi letošní školní rok končí začátkem srpna. Zároveň se snažím najít si čas na nová hobby, začínám se například učit s Photoshopem! Covid-19 mi bezpochyby změnil plány na rok 2020, ale jsem odhodlaná tento čas využít co nejlépe a jsem neskutečně vděčná za nepřetržitou podporu od svých rodičů, přátel a nadace The Kellner Family Foundation, kteří ve mně nepřestávají věřit a kteří mi pomáhali celý tento akademický rok, nejen během této pandemie.