Co je to „čtecí týden“?

Neprobíhají přednášky, není nutné docházet do prostor školy, ale všechny univerzitní zdroje jsou stále k dispozici tak, aby bylo možné dohnat to, na co během rušných dní během semestru není čas. Knihovny jsou otevřené a lákají nás k usednutí za stoly a otevření knih. Neměli bychom si ovšem nic nalhávat – jsme jenom lidé a studujeme na těch nejlepších světových vzdělávacích institucích. Práce je přehršel, a tak je vidina volného týdne, kdy není nutné vstávat na devátou, spíše vnímána jako příležitost k odpočinku, jako prázdniny. Alespoň v prvním ročníku, kdy přeci jen práce ještě není tolik, si tuto změnu významu pojmu „čtecí týden“ můžeme dovolit. Vydáváme se tedy za svými rodinami a přáteli, ať už v České republice nebo jinde ve Velké Británii, abychom si užili trochu zábavy a nabrali síly k dalšímu studijnímu úsilí. Mimochodem, zvyknout si na skutečnost, že první pracovní den, a tedy i výuka zde začíná v devět hodin ráno, nikoliv dříve, jak je to běžné v našich končinách, je VELMI příjemné. Už si neumím představit, že bych byl z postele svým kamarádem budíkem vyhnán například v půl sedmé, jako tomu občas bývalo na Open Gate.

Čtecí týden člověka přinutí si uvědomit další podivuhodnou věc. Akademický rok ubíhá mnohem rychleji, než jsem si byl před jeho započetím schopen vůbec představit. Systém přestávek je na University College London velmi přehledný. Každý semestr trvá deset týdnů a je rozdělen vedví právě oním týdnem čtecím. Po semestru vždy následuje měsíční pauza: poprvé se jedná o prázdniny vánoční, na jaře pak o prázdniny velikonoční. Následně nás čeká už jen zkouškové období, které je sice oficiálně označováno jako třetí semestr, chcete-li trimestr, ale výuka v něm neprobíhá. Je tedy celkem zvláštní si uvědomit, že mám před sebou už pouze necelý měsíc přednášek, po kterém se na pár dní vydám domů, ale budu se muset brzy vrátit a začít se připravovat na zkoušky. Ono zkouškové období pro mne tedy začíná mnohem dříve, než by se mohlo zdát.

Vzhledem k tomu, jak rychle rok ubíhá a také tomu, že drtivou většinu svého času věnujeme samostudiu, se pro mne nejdůležitější součástí studia na vysoké škole stal přístup do zdejších knihoven, jež čítají obrovské množství zdrojů. Nechápejte mne špatně – přednášky jsou obohacující, ovšem hlavně v tom, že člověku poskytnou shrnutí materiálů, které si předtím měl sám nastudovat a pomohou ho nasměrovat k tomu opravdu důležitému. Netvrdím, že je to špatně, nicméně se jedná o velmi důležitý rozdíl mezi studiem středoškolským a vysokoškolským, jehož jsem si zatím všiml. Navíc se studenti v anglosaském světě neučí ze skript. Důležitá je naopak práce s primárními zdroji, ze kterých musíme sami to nejdůležitější získat. Tím se ještě mnohokrát násobí míra samostatnosti, která je od zdejšího studenta vyžadována. Přáli byste si naservírovat otázky a odpovědi ke zkouškám, které se pak stačí „nabiflovat“, abyste uspěli? Je nám líto, nemáme, nevedeme. Otevřete si knížku toho pána, o jehož teoriích na přednáškách hovoříme a snažte se je sami pochopit. Podle toho, jak dobře jej pochopíte, pak uspějete – nebo neuspějete při zkouškách. Jak prosté. Jak efektivní. Jak intelektuálně stimulující. Trochu to ovšem šetrného Čecha nutí přemýšlet o tom, jestli těch devět tisíc liber, na které tu přijde školné – a které je mi hrazeno v rámci laskavé podpory The Kellner Family Foundation – za tu kartičku do knihovny a shrnující přednášky stojí. V dnešní době otevřených zdrojů a stoupající obliby online vzdělávání je patrné, že vysoké školství nutně musí projít reformou.

Ovšem nejen vzděláváním je člověk živ. Je nutné také využít nepřeberného množství mimoškolních možností, jež má univerzita a taktéž město, ve kterém momentálně žiji, nabízejí. Proto jsem se stal zakládajícím členem společnosti sdružující Čechy a Slováky studující na UCL a rovněž lidi jiných národností zajímající se o naše kultury. V rámci práce pro společnost mám na starosti shánění sponzorských příspěvků na její chod, což je potenciálně prospěšné nejen z hlediska finančního, ale také z hlediska shánění užitečných kontaktů, které se v budoucnu mohou hodit. Londýn taktéž skýtá nespornou výhodu v tom, že zde sídlí mnoho velkých světových firem, nebo se zde v jejich pobočkách alespoň zastaví jejich světoví lídři. Měl jsem takto možnost setkat se s vysokými představiteli konzultačních společností a u jedné z nich se právě díky kladnému dojmu, který na mě schůzka zanechala, nyní ucházím o letní stáž. Zůstávám ale také věrný svému oboru, totiž politologii. O stáž se tedy také zajímám na českém velvyslanectví v Londýně. Během týdne bych se měl dozvědět, jestli jsem ve výběrovém řízení byl úspěšný. Teoreticky bych tak jaro mohl strávit nejen učením na zkoušky, ale také asistencí našemu diplomatickému sboru zde v Británii!

V neposlední řadě jsem se v průběhu měsíce ledna veřejně ohradil vůči výrokům prezidenta Zemana na adresu hendikepovaných spoluobčanů, mezi které patřím. Nevěřím, že separace dětí s postižením od dětí zdravých by bylo správným krokem – samozřejmě pokud to není nezbytně nutné. A jestli mě studium na Open Gate a nyní v zahraničí něco naučilo, pak je to to, že není možné generalizovat tak, jak to učinil pan prezident. Každý člověk je jiný. Někdo i s postižením dokáže zužitkovat svůj potenciál a být pro společnost prospěšný. Jako se o to třeba snažím já. A proto bychom těmto lidem měli dát šanci a přiznat si, že ve společnosti žijí lidé rozdílně vypadající, rozdílně myslící, nebo rozdílně chodící.

Ale všichni máme jedno společné: lidskost.