Co je medicína.

Ano, znovu jsem úspěšně prošel všemi závěrečnými zkouškami, ale čím dál více zjišťuji, že všechna ta biochemie a fyziologie, o nichž se tolik učíme, nejsou těmi hlavními složkami lékařské profese. Je toho podstatně více.

Začátek medicíny je neuvěřitelnou změnou. Nejenže se každý musí přizpůsobit novému tempu akademického života, které je ve většině případů citelně svižnější nežli na bakaláři, ale ještě důležitější je to, že studenti se také často ocitají v naprosto nových společenských a etických situacích, které tak zažívají úplně poprvé. Dle mého názoru se tyto stávají novým a zároveň hlavním zdrojem stresu v našem každodenním životě, s čímž se ovšem musíme nakonec úspěšně vypořádat.

Mám na mysli následující zkušenosti:
-    Učení se jednat s pacienty verbálně i fyzicky, zkoušením a přehráváním nanečisto se spolužáky. Odhalování svého vlastního těla před svými kolegy během nacvičování lékařské prohlídky. A poté vyšetřování standardizovaných pacientů. A pak těch opravdových.
-    Studium „jazyka doktorů“. Naši profesoři nám neustále připomínají, že do konce studia medicíny se naše slovní zásoba zdvojnásobí o latinské a anglické medicínské termíny, které jsme nikdy neslyšeli. A o vtipy a slovní hříčky, kterým ostatní nerozumí.
-    První cesta do pitevny a „setkání se s dárcem“ – tedy jinými slovy první pohled na mrtvé tělo a dotýkání se jej. A pak hned pitvání skalpelem. A poté setkání se s pozůstalými dárce, kteří jej zasadí do kontextu svých vzpomínek. Z „těla“ je tak najednou „člověk“.
-    Kráčení po nemocnici v bílém plášti a opětování pozdravů plných respektu, který si teprve musíme zasloužit. Odpovídání na dotazy o diagnóze. Dozvídání se o těch nejosobnějších informacích, které neuslyší nikdo jiný, dokonce ani příbuzní – ve víře pomoci.
-    Zjištění, že dříve, než si chceme připustit, na nás doslova může záviset život.

Zkrátka, po pár simulacích a přehráních nanečisto, absolvování kurzu první pomoci a podepsání souhlasu o mlčenlivosti jsem začal vídat opravdové pacienty na opravdové klinice. Většinou s pacienty hovořím jako první, abych od nich zjistil veškeré relevantní informace o jejich problému. Poté se vždy krátce poradím s lékařem, jemuž pomáhám, o diagnóze a dalším postupu, který následně společně provedeme. Od chvíle, kdy jsem oblékl bílý plášť, se mnou pacienti jednají jako se skutečným doktorem – a to i přesto, že se pokaždé představím jako student prvního ročníku medicíny; nezdá se, že by to mělo nějaký vliv. Bílý plášť je tím, co mě definuje.

A tak jsem během své praxe již slyšel matku středního věku stěžovat si na inkontinenci. Hovořil se mnou cukrovkář, který měl problémy s nadváhou. Byl jsem u toho, když chirurg oznamoval pacientovi, že v důsledku jeho těžkého kuřáctví mu bude muset amputovat palec na noze, ne-li větší část dolní končetiny. Viděl jsem muže s vyrážkou na přirození a prohlížel jsem pacientku vyléčenou z rakoviny prsu. To vše během pouhých sedmi měsíců medicíny. A to jsem ani nezmínil, jaké to je potkat pacienta na ulici poté, co jsem jej vyšetřil na klinice. (Což se může stát poměrně často v tak malém městě, jako je Hanover.)

Studium medicíny je tak plné emocí i pokory. Je ovšem zároveň i neuvěřitelně uspokojující zkušenost – zrovna nedávno jsem obdržel poděkování od jednoho z pacientů, kterého jsme vyšetřili kvůli bolesti zad, která se pak následující den značně zlepšila. Jsem naprosto šťastný, že procházím takovýmto praktickým tréninkem, který by měl absolvovat každý budoucí lékař. Snad ze všeho nejvíce se ale učím o sobě samém – a to je teprve zážitek!