Chce to hlavně klidnou hlavu

Nyní už mi začal semestr jarní a já si musím zvykat na novou rutinu, nové profesory a jiné spolužáky. Ve svém minulém příspěvku jsem nezmínila, že každý předmět mám s jinými studenty, což si myslím je pro moji školu velmi specifické. Když si totiž vybíráte předměty, musíte splnit určitý počet předmětů z kategorie základní vzdělání neboli „general education” a všechny předměty z kategorie, kde jsou předměty specifické k vašemu hlavnímu oboru. Ovšem to, v jakém semestru si předměty odbydete, je na vás. Tudíž chodíte na hodiny s těmi, kteří si na daný semestr vybrali stejný předmět jako vy. Má to své výhody, ale i nevýhody. Poznáte spoustu nových lidí, ale na druhou stranu nejde o jeden ucelený kolektiv, na který jsem byla zvyklá na Open Gate.

Zatímco začátek minulého semestru byl poměrně poklidný, tento semestr tomu tak není. Na stole se mi už kupí skupinové projekty, rozepsané eseje a povinná četba. Do svého diáře podle mě už nenacpu ani pravidelné kontroly u doktora, a občas se večer vracím s pocitem, že mi čas plyne mezi prsty. Na druhou stranu, když se zamyslím nad tím, co všechno jsem za daný den stihla, uvědomím si, že za sebou nechávám každý den kus práce a vynaložené energie do něčeho, co má smysl: sebevzdělávání. Studium na vysoké škole je o tom být schopen vystoupit ze své komfortní zóny a přijmout každodenní výzvy s takzvaným „růstovým nastavení mysli”. Nedávno jsem dočetla knihu Nastavení Mysli od autorky Carol Dweck, kterou mohu všem vřele doporučit. Naučila mě, že i těžké dny jsou v životě potřeba a vyvíjí nás jako osobnost, i když se to tak v daný okamžik nemusí zdát. Vzhledem k tomu, že jsem člověk, který znervozní, jakmile něco nejde podle očekávání a velmi těžce snáší neúspěch, rady autorky se snažím vzít si k srdci. V akademickém prostředí se setkávám s úspěchy, neúspěchy a překážkami (např: hlad, únava a APA citace) každý den, a občas se může zdát, že svět je proti vám, ale přesně v těchto chvílích je nejdůležitější přemýšlet pozitivně a připomenout si věci, které se povedly. Omlouvám se za trochu psychologické filozofie a vraťme se zpět k tomu, jaké předměty mám tento semestr, a co jsem se za posledních pět týdnů nového dozvěděla. Interkulturní komunikace a kulturní antropologie nejsou jedno a to samé. Předměty jsem si vzala společně v domnění, že budou velmi podobné a usnadním si tak práci. Není tomu tak! Oba dva předměty jsou možná stejně zajímavé, ale zatímco v jednom probíráme Hofstedeho kulturní dimenze, v druhém se věnujeme Kyrgyzstánu. Hodiny angličtiny jsme věnovali APA citacím, se kterými zatím (úspěšně) bojuji. Nejoblíbenějším předmětem pro tento semestr je sociální psychologie, kde se momentálně věnujeme tomu, jak atribuční styl (tendence vysvětlovat své vlastní chování a chování ostatních) souvisí s depresí.  Myslím, že mám před sebou spoustu zajímavých hodin, a doufám, že mi mé síly a motivace vydrží až do konce semestru.

V průběhu následujících měsíců bych mimojiné chtěla vynaložit svou energii a čas na hledání stáže. V dnešní době je pro mladé lidi těžké získat zkušenosti, jelikož organizace většinou upřednostnují starší a zkušenější stážisty než jsou studenti prvního ročníku. Bohužel už minulý semestr jsem na tento problém narazila, ale věřím, že se mi nakonec poštěstí. Doufám, že jsem vám svůj studentský život opět přiblížila o něco více, ale teď už se bohužel musím vrátit konkrétně k sociální psychologii, i když bych o svých vysokoškolských zkušenostech a patáliích mohla psát do aleluja.