Cesta na vrchol: Z postřehů z práce pro hudební zpravodaj

Za námi v potemnělém prostoru stojí tisíce lidí, kteří si dnes přišli do bostonského House of Blues poslechnout vystoupení kapely Phantogram. Všichni jsou napjatí a plní očekávání. Příprava světel a zvuková zkouška se nekonečně táhnou, když v tom se koncertní síň ponoří do tmy, aby vzápětí výboj reflektorů odhalil energické duo Sarah Barthel and Joshe Cartera. Svojí zrcadlovku mám jako přilepenou k obličeji a paměťovou kartu plním několika stovkami snímků, práce fotografa je stresující. Sebemenší zaváhání může znamenat zmeškání perfektního uspořádání figur muzikantů a světel proměňujících jeviště ve dramatickou stínovou scénu. Josh s kytarou předvádí show, pohybuje se z jedné strany jeviště na druhou, vše bez sebemenšího vlivu na hru nebo feeling. Éterické vokály Sarah mi téměř vhánějí slzy do očí. Celá hala je v pohybu a já jsem pět stop od centra dění.

Koncert se pomalu chýlí ke svému konci a před posledním přídavkem dvojice vzpomíná na své počátky, kdy v Bostonu hráli v malé putyce jménem Great Scott. Cesta na vrchol bývá spletitá a v oblasti hudby to platí dvojnásob. Představte si následující scénář. S kamarády dáte dohromady kapelu. Máte dobré nápady a inspiraci. Napíšete pár písní na ubrousek u ranní kávy nebo vypůjčenou propiskou na lístek v muzeu. Máte problém s koordinací, zkoušíte nepravidelně u bubeníka v garáži, nakonec se vám ale podaří nahrát krátké EP a chcete vystupovat. Problém je, že s výjimkou patnácti spolužáků, kteří jsou ochotni si udělat čas, vás nikdo nezná. Stanete se součástí undergroundové kultury a hrajete s podobně neznámými kapelami v opuštěných skladištích, v zatuchlých sklepích, na předměstských terasách v Jamaica Plain, nebo v obývácích prarodičů, kteří odjeli na víkend na Floridu. Jste odkázáni na dobrovolné vstupné, které si po koncertě rozdělíte, a každý si odnese šest dolarů. Po čase se ale dostanete do širšího podvědomí a známý vám zařídí koncert v malém místním klubu. Tři čtyři vystoupení, dáte dohromady celé album, nějaký peníz na benzín a vyrazíte na cestu po východním pobřeží. Pak už je všechno o náhodě a štěstí.Dost možná se vrátíte ke hraní v malých klubech a obývácích prarodičů. Třeba si vás ale někdo všimne a raketově odstartujete po vzoru Arctic Monkeys nebo The Black Keys. Udržíte si vášeň pro originální nápady, nebo se vaše tvorba stane otrokem přání producentů?

Zaregistroval jsem, že mnoho místních kapel jako by neaspirovalo na slávu a velká turné. Dlouho mi vrtalo hlavou, kdo by nechtěl vidět kus světa a svými melodiemi mluvit k celé zemi. Koncert Phantogram mi však udělal jasno. Vystoupení jsem si pochopitelně velmi užil a byla to hluboká citová zkušenost.Zároveň to ale byla zkušenost velice individuální, což je obecný problém velkých koncertů. Každý se pohybuje do rytmu sám za sebe a sobecky vstřebává harmonii jen do svého nitra. Tisíce diváků projde tím samým magickým prožitkem, nenavážou však při tom kolektivní kontakt. Show, kterou umělci předvádí, je prostředkem, jak se od publika částečně distancovat, protože vystoupení nelze ušít publiku na míru, pakliže monstrózní hala praská ve švech. Než Sarah opustila jeviště, děkovala divákům za přízeň a prohlašovala, že tento koncert byl jejím oblíbeným z celého turné. To stejné řekne další den o padesát mil dál.

Undergroundová scéna je postavená na skupině lidí, kteří se schází, aby objevili nové nápady a podpořili začínající umělce. Ať už se jedná o opuštěné skladiště, zatuchlý sklep, předměstskou terasu, nebo obývák prarodičů, vždy je zajištěno intimní propojení mezi všemi zúčastněnými. Je to komunita, kde vznikají úzká přátelství a láska, místo, kde je každý vítán. Na malý okamžik, každodenní problémy přestávají existovat. Rozdíly mezi osobnostmi se stírají a i naprostí cizinci si sednou na zem vedle sebe a chytí se za ruce. Tady se nahraje pro slávu a peníze. Účelem je říct příběh a okouzlit.