Češi v zahraničí

Pokud je tedy většina Evropy jeden dostupný a společný svět, čím se Češi liší? Kdykoliv jsem tu mluvil se svými vrstevníky, přišla mi taková otázka zavádějící… Mladí studenti si přeci prochází při studiu dost podobnými zážitky, ať už jsou v Barceloně či Tallinnu. No a nakonec to jsou tyto zážitky, které formují jací jsme. Programy jako Erasmus jsou toho jen důkazem.

Pohled na věc se mi změnil asi před měsícem, kdy náš přednášející na Termodynamiku v meziřečí hodiny o entropii vesmíru zmínil, že se během svého postdoktorandského studia v USA spřátelil s jedním Čechem, který studoval v Oxfordu na konci 60. let. Vyprávěl mu, jak se roce 1968 musel rozhodnout, zda se po invazi vojsk Varšavské smlouvy vrátit nebo ne, stejně tak jako mnoho dalších, kteří vycestovali. Během workshopu, kdy máme čas na neformální diskusi s profesory, jsem se doptal na zbytek příběhu. Situaci, ve které se Dr. Václav Vítek v roce 1968 v Británii ocitl, si asi těžko dovedu představit. V porovnání s ním to pro mne musí být procházka růžovým sadem, hlavně proto, že vycestovat za vzděláním již neznamená být pryč 21 let bez možnosti návratu.

Nad tím příběhem a tím, co to vlastně znamená být Čech v zahraničí jsem přemýšlel do dalšího dne, kdy jsem měl směnu v kavárně. Ta se shodou okolností jmenuje August 21. Jméno podniku sice nemá s invazí roku 68 nic společného, je to sice pouze datum, kdy kavárna poprvé otevřela, ale zrovna ten den se mě na název jedna zákaznice zeptala. Zapředli jsme na téma konverzaci a ukázalo se, že si povídám anglicky s Češkou.

Ale ne tak úplně.

Pověděla mi o tom, že její matka během Pražského Jara odjela a vzala si Brita. Blížil se 17. listopad, zeptal jsem se tedy, co si myslí o současné politické situaci v Česku a bylo zajímavé vidět, jak moc se v ní otiskly právě ideály jara 68 a pak také to šedivé zklamání, které mu nadcházelo.

Když jsem ten den zavíral kavárnu, došlo mi, že odjezdem z rodné země do sebe asi každý tak nějak otiskneme svoji dobu a situaci. Co to je být Čechem v zahraničí tím pádem závisí hlavně na době odjezdu. Jsem rád, že s lidmi, které tu potkávám, toho máme tolik společného. Každý máme svou vlastní národní identitu, která je ale spíše součást osobnosti, či vlastnost, než-li něco, co by určovalo kdo jaký je. A o to zajímavější proto bylo poslechnout si, jak takovou situaci vnímali jiní dříve a jak moc velký efekt na ně jejich národnost měla. Myslím, že díky tomu, že rodiče naší generace v Evropě zdi zbourali, se tu nemusíme cítit osamělí, vykořenění a nemusíme se na domov koukat zvenčí. Za to jsem velice vděčný.