Celebritami v Indonésii, unavenými studenty v Singapuru

Ale teď vážně; po měsíci zimních prázdnin jsem se v polovině ledna opět ponořila do vln vzdělávacího procesu na National Univesity of Singapore. Jak to tak bývá, návrat do prostředí, se kterým je už člověk alespoň částečně obeznámen, je mnohem příjemnější – máte s kým sedět na snídani nebo večeři, a nemusíte ztraceně bloumat po jídelně a hledat další osamělou duši, která se stane vaší obětí.

I tak u mě však přetrvává jistý pocit izolace, přece jen žít ‚v budoucnosti‘ a ještě v naprosto odlišném světě, daleko od všech blízkých a známých, je náročné. Minulý semestr se i přes všechnu mou snahu, a to převážně k jeho konci, nesl v duchu hluboké introspekce, občasných absurdních pochyb o vlastní existenci a o existenci světa ‚tam doma‘. Celková myšlenka návratu do Evropy se zpět v prosinci jevila jako fantaskní.

V pondělí, pár dní po ukončení zkoušek, jsem ještě ležela na pláži ve třiceti stupních, v úterý ráno jsem klepala kosu v teniskách a letní mikině v Praze na letišti v mínus dvou – s mokrými plavkami v kufru jako vzpomínkou na skoro pět měsíců v tropech – a v neděli téhož týdne už jsem lyžovala v Krkonoších v mínus deseti. Zvláštní. Poprvé v životě jsem si ale mohla užít zimních prázdnin s úplně ukončeným semestrem – bez domácích úkolů nebo příprav na zkoušky. S detailně naplánovaným každodenním programem jsem se během těch čtyř týdnů stihla věnovat rodině, sejít se s přáteli, zalyžovat si v Alpách a samozřejmě navštívit i můj druhý domov v Londýně a být tak zase součástí každoroční tradice se svými spolužáky z UCL – bruslení u Natural History Museum.

Vánočním dárkem pro mě bylo také obdržení výsledků zkoušek z prvního semestru, které byly mnohem lepší, než jsem očekávala. Největším přínosem za uplynulou dobu strávenou v Singapuru ale pro mě bylo a stále je to, že se více a více utvrzuji v tom, čemu se chci věnovat, tj. částicové fyzice na akademické úrovni, a že mám jedinečnou možnost cestovat a poznávat novou kulturu.

V letošním semestru jsem se rozhodla trochu zariskovat a vzít si předmět, který je určený pro studenty vyššího ročníku, a to hodně teoreticky zaměřený úvod do Standardního modelu (teorie kvantového pole popisující veškeré interakce a elementární částice tvořící hmotu). Jednou z prvních vět v hlavní literatuře doporučené pro tenhle předmět bylo ‚varování‘, že obsah se může jevit jako nevhodný pro pregraduální studenty. Ha, ha. Ale nestěžuju si, dozvídám se takové perly jako to, že kromě Říjnové revoluce, byla taky revoluce listopadová (která se listopadová jmenuje a v listopadu i byla), kdy nalezení částice J/psi vedlo k formulaci kvarkového modelu, jak ho známe dnes. Konec pohádky.

Kromě trávení času v knihovně a laboratoři, protože jsem i přes svou inklinaci k teorii byla letos donucena vzít si experimentální fyziku (která bohužel neznamená ‚jenom‘ programování simulací), jsem už i tenhle semestr měla možnost cestovat. Během oslav Čínského Nového roku jsme sbalili batohy a povinnou četbu a vydali se trajektem do Indonésie, na ostrov Bintan. Nakonec jsme se největší atrakcí celého našeho výletu stali asi my sami – připadali jsme si jako celebrity, neb za námi přibíhali děti i dospělí, opatrně se ptali, zda se s námi můžou vyfotit, a když jsme souhlasili, další se nadšeně přidávali. Odměnou nám třeba bylo to, že nás za pár společných fotografií pozvali na grilování na pláži.

Je asi zřejmé, že návrat zpět do reality byl po tomhle dobrodružství celkem krušný, na začátku března mě už ale zase čeká další – během jarních prázdnin (čtecího týdne) se vydávám do Hong Kongu, města extrémů a výkladní skříně Asie, a na Borneo, jedno ze dvou posledních míst, kde se ještě vyskytují volně žijící orangutani. A za to ta veškerá tvrdá práce a neustálý spánkový deficit prostě stojí.