Částicová fyzika, singapurská edice Bradavic (Harry Potter) a taiwanské relace

Poslední den v červenci jsem opět stanula na letišti v Praze, o pár let starší, ale stejně nervózní a v očekávání jako když jsem českou kotlinu opouštěla poprvé. Let i s mezipřistáním ve Varšavě trval kolem osmnácti hodin, během nichž se u mě vystřídalo několik ostře kontrastujících nálad od zoufalého „Proč to dělám?!“, po vzrušující a nadšené „Je to tu, fakt se to děje!“.

Nervozita postupně vyprchala a veškeré další kontemplace nad rozhodnutím, zda odjet do Singapuru byl či nebyl dobrý nápad, byly po přistání na Changi odloženy na dobu neurčitou. Chladný pragmatismus opět převzal kontrolu tak, jak to dělává v tolika dalších případech, kdy je člověk nucen spolehnout se jen sám na sebe.

Akademický rok na National University of Singapore začíná začátkem srpna a končí v polovině května, je tedy o celé dva měsíce delší než akademický rok na UCL. Letní prázdniny se pro mě proto tento rok staly nekonečně vzdáleným fantaskním konceptem, zvláště vezmu-li v potaz veškeré přípravy spojené s odjezdem do Singapuru a stáž na oddělení vysokoenergetické fyziky na mojí univerzitě, kde jsem pomáhala vytvořit program k analyzování výsledků experimentu SuperNEMO, který studuje vzácné beta rozpady částic bez vzniku neutrin za účelem zjištění, zda jsou neutrina své vlastní antičástice, či ne.

Nebudu lhát, bylo náročné vidět všechny své přátele užívat si veškeré výdobytky letních prázdnin, zatímco já jsem si těžce zvykala na průběžné hodnocení (pro Singapur tak charakteristické), náročné soutěživé prostředí a všudypřítomná očekávání zapojit se do rozsáhlých mimoškolních aktivit. Spánkový režim dostal a stále dostává několik tvrdých zásahů, kdy se snažím splnit veškeré požadavky a při tom stále zůstat alespoň částečně sociálním člověkem.

Ke svému vlastnímu překvapení jsem shledala, že najít si nové přátele v Singapuru se zdá být mnohem jednodušší než v Londýně. Kolejní systém je tu dost specifický, velice podobný tomu známému z Harryho Pottera. Student je zařazen do tzv. House (domu), který se stává jeho druhou rodinou a pro něj sbírá či ztrácí kolejní body. Minimálně jednou týdně se koná nějaká sociální událost, ať je to sportovní duel, filmová noc či karaoke, kterých jsme očekáváni se účastnit.

V době, kdy píšu tenhle článek, je začátek října, mám za sebou půlku prvního semestru a své první singapurské zkoušky, jejichž průběh byl pro mě trochu zklamáním. Výsledky zatím ještě neznám, ale moc nezoufám, neb mě v tomto semestru čekají ještě dva další zkouškové sety a teď už vím, co od nich očekávat.

Zároveň jsem se vrátila ze svého prvního výletu během tzv. recess week (obdoba čtvrtletních prázdnin), protože kdy jindy má člověk příležitost cestovat po Asii, než když žije na jejím samém prahu. A tak jsme s přáteli z fyziky vyrazili na Taiwan a strávili krásných pět dní objevováním taiwanské kultury, ztrácením se ve spletitých uličkách Taipei a ochutnáváním místních specialit (po naprosto absurdní konzumaci tradičního bubble tea se divím, že se ještě o slovo nezačal hlásit diabetes). Absolutně jsem se zamilovala do přátelskosti a ochotnosti Taiwanců, skútrů prohánějících se těmi nejužšími uličkami či faktu, že popelářské vozy hrají Beethovena.

Už teď vím, že se na Taiwan určitě ještě vrátím, a nabitá energií jsem připravená vyjít vstříc veškerému šílenství, ať už se to týká nesmírně teplého a vlhkého rovníkového počasí, či veškerých studijních záležitostí, které si pro mě druhá polovina prvního semestru na NUS připraví.

Závěrem bych chtěla poděkovat Nadaci The Kellner Family Foundation za veškerou podporu, které se mi od ní během mého studijního dobrodružství dostává, a bez níž bych nebyla schopná nic (nejen) z výše popsaného realizovat. Děkuji.