Čáry přes rozpočet všude, kam se podívám...

Koncem března se do mne dala viróza tak silná, že jsem poslední týden druhého semestru viděl - více než profesory v hodinách - hrnky plné horkého čaje, vitamíny a různé coldrexy po anglicku. Diagnóza byla natolik jasná, že jsem v Anglii ani nevyhledal lékaře – popravdě řečeno, s jejich pověstí jsem si radši počkal na české odborníky. Sám jsem si stanovil diagnózu – chřipku. Předepsal jsem si dvakrát denně paralen a klid na lůžku. Ovšem po návratu mne chřipka nejen neopouštěla, ale navíc se začala zhoršovat. A to byla chvíle, kdy začal kolotoč nespočetných návštěv odborníků, kterým po chvíli začaly docházet nápady na nejrůznější onemocnění. Rentgeny, EKG, EEG, CT, magnetické rezonance, biochemické vyšetření, komplementární vyšetření, hospitalizace – to vše jsem několikrát absolvoval s teplotami a šílenými bolestmi hlavy. V půlce května už jsem věděl, že na univerzitu se letos nevrátím. Mezi návštěvami doktorů jsem si tedy začal vyřizovat odklad zkouškového období. Zde musím podotknout, že lancasterská univerzita mne v této situaci maximálně podporovala, byrokracie požadovala minimum a vše mi víceméně bez problémů odložili. Pravidelně mi chodily e-maily s přáním brzkého uzdravení a s připomínkami, že bych si neměl s ničím dělat starosti, a že vše za mne bude vyřízeno. S univerzitou jsem si tedy na chvíli opravdu nemusel lámat hlavu, a tak jsem se vrátil do koloběhu návštěv lékařů. Koncem května – po dvou měsících – mi byla diagnostikována chronická rhinosinusitida a já jsem si poprvé za tu dobu oddychl. To proto, že pokud známe problém, je již víceméně jednoduché ho vyřešit. Pokud vás napadá stejná otázka, jako napadla mne, a to proč trvalo tak dlouho stanovit tuto diagnózu, mám na ni jednoduchou odpověď. Hned ze začátku jsem navštívil nejmenovanou paní doktorku na otorhinolaryngologii, která mi sdělila, že z hlediska ORL je u mne vše v pořádku. A proto všechna ta vyšetření a návštěvy specialistů. Až po vyčerpání všeho možného jsem se vrátil na začátek kolotoče. Ovšem tentokrát s výměnou ORL lékaře, který mi byl schopný pomoci. Ze začátku vše nasvědčovalo tomu, že budu léčen chirurgickou formou, ovšem po nasazení několika kortikoidů se můj stav natolik zlepšil, že se prozatím mohu léčit cestou konzervativní.

A to je bod, kdy jsem se začal vracet ke svému běžnému životu – univerzita, učení a příprava na zkouškové období. Ovšem to by asi opět byla nuda, kdyby se něco nezvrtlo. Univerzita mi nabídla skládat zkoušky zde v Praze. Z toho jsem byl samozřejmě nadšený hned z několika důvodů – nemusím letět do Anglie a zároveň ušetřím za letenku, ubytování, stravu atd. Dal jsem tedy souhlas k tomu, aby univerzita zařídila vše potřebné a já se mohl v srpnu namísto do Lancastru vydat do Prahy na British Council. Vzápětí mne přišlo vyúčtování všech služeb zahrnutých v tomto servisu. Slova „přestal jsem dýchat“ jsou na tuto částku velmi slabá. Souhrn všech poplatků ať už české či anglické straně činil v přepočtu 16 000 korun. Vždy jsem si myslel, že týdenní výlety do zahraničí na služební cesty jsou spíše pro movitější manažery. Ovšem jak zjišťuji, pohodlí a útulnost domova stojí v dnešní době mnohem více, než takový týdenní výlet do Anglie. A tak i já se potkám v srpnu s pár studenty na univerzitním kampuse, kde budu skládat své historicky první univerzitní zkoušky. Držte mi palce!

Závěrem tohoto dopisu mi zde, prosím, dovolte poděkovat Nadaci The Kellner Family Foundation za dosavadní finanční i psychickou podporu, díky které jsem mohl absolvovat tento rok na zahraniční univerzitě.