Británie mýma očima

Například když se člověk vrátí za stmívání na halls (ubytování pro studenty), než se dostane do svého pokoje, musí projít přes několik zakódovaných a zamčených dveří střežených kamerami a při tom potká několik securities. Není tedy důvod, proč by se neměl cítit bezpečně. Téměř všechny dveře na halls jsou tzv. požární dveře, které musí být vždy zavřené a měly by udržet oheň v dané místnosti až po 30 minut. V každé chodbě a místnosti kromě koupelny a kuchyně jsou požární čidla a alarmy. Takže pravděpodobnost, že se tu někomu povede uhořet, je prakticky nulová. K tomu také přispívá fakt, že při každém poplachu se musí všichni z daného bloku přemístit na stanovenou plochu venku a jeden po druhém se pak odškrtávají ze seznamu, aby se zjistilo, jestli náhodou někdo i přes ten šílený zvuk požárního hlásiče, ozývajícího se s každé místnosti, nezůstal vevnitř. Požární alarmy se tu testují snad každý týden, a to nezávisle na sobě. Takže není výjimkou slyšet alarm několikrát denně, pokaždé v jiné budově. Občas se tak stane, že během jedné přednášky přeruší přednášejícího hlasité hvízdání a během následující se stane to samé. Výjimkou nejsou dokonce ani zkoušky. Požární cvičení probíhají několikrát ročně.

Příkladem přehnané administrativy je evidence přijaté pošty na recepci halls. Každý balík musí projít jakýmsi komplikovaným systémem, který kolikrát trvá i půl dne. Kolikrát se tedy stane, že obdržíte email od dopravce, že zásilka byla dopravena v poledne, ale ještě ani v pět hodin večer si ji nemůžete vyzvednout, i přesto, že vidíte svůj balík na podlaze recepce, jak čeká na zpracování. Nicméně tenhle systém funguje zřejmě dobře, protože jsem nikdy neslyšel o někom, jehož zásilka by se ztratila nebo byla vydána nesprávné osobě.

Doktoři v Anglii jsou kapitola sama pro sebe. Před měsícem se mi odštípl kus zubu, a tak jsem se vydal k zubaři. K mému velkému překvapení mi po vyplnění registračního formuláře nabídli termín hned následující den ráno, i přestože zub vůbec nebolel a nebylo to nic akutního. Péče zubaře byla velmi profesionální – udělal rentgen, vše se mnou předem prodiskutoval a nabídl několik možných řešení. Cena byla velmi podobná jako v ČR a plomba drží dodnes. Přesný opak se ale stal pravdou, když jsem za následující dva týdny dostal zánět do nosních dutin. Po několika dnech s horečkou šplhající se k 40°C, kdy paracetamol téměř nepomáhal, jsem vyrazil k praktickému lékaři. Čekárna byla skoro prázdná, což mi vykouzlilo úsměv na tváři. Ten mi ale rychle spadl po tom, co mi na recepci oznámili, že nejbližší možný termín je až za týden. Nicméně po naléhavém vysvětlování, jak špatně mi je, recepční začala obvolávat ordinace v okolí, dokud se jí nepodařilo sjednat termín ten samý den. Lékař mi předepsal antibiotika a za týden jsem byl zas fit.

Co se vaření týče, řekl bych, že se Británie dost liší od ČR. Když jsem sem přijel, mé kulinářské dovednosti se rovnaly ham and eggsu a špagetám s kečupem, takže bylo jasné, že na den, kdy se mi podaří připravit chutnou večeří, si budu muset nějakou dobu počkat. První návštěva zdejšího supermarketu ale vše změnila. Například v Tescu je zde možné zakoupit již hotová jídla za velice přijatelnou cenu, které stačí jen ohřát v mikrovlnné troubě. Jsou bez jakýchkoli přidaných konzervantů a chuť se s běžným „jídlem z pytlíku“ nenechá vůbec srovnat. Co se týče běžného vaření, je zde obrovský sortiment potravin. Výběr jídel, která je možné uvařit, je tedy nepřeberný. Stačí jen vědět, jaké suroviny koupit a jak je smíchat dohromady. S tím ale vždy poradí kamarádi, takže jsem se během několika týdnů naučil připravit několik velice chutných pokrmů rozmanitých kuchyň a jídlo z krabičky ze supermarketu se stalo jen záchranou, kdy únava přemůže mou „inspiraci“ k vaření.

Toto byl jen stručný pohled do zákulisí běžného života. Mohl bych pokračovat dále s pověstným britským gentlemanstvím a samozřejmě počasím. Tyto dvě témata jsou ale pravděpodobně na tolik profláknutá, že je zde zmiňovat nebudu.