Bildung lidských zdrojů

V mém životě jinak není mnoho nového, náročnost studia vrcholí, čím dál více učení se přesouvá z přednášek do samostatného bádání, jež mi zabírá většinu času. Namísto deníkového záznamu stále stejných dní tak raději nabízím drobnou reflexi britského vysokého vzdělávání.

Kultura posledního ročníku bakalářského studia ve Spojeném království připomíná soutěž. Studenti již od října závodí o pracovní pozice. Vrcholí veletrhy pracovních příležitostí, prezentace zaměstnavatelů, kurzy zaměstnatelnosti – a kdo ještě v březnu nemá job, vlastně prohrál. Hloubka propojení vysokých škol s trhem práce je zde vůbec pozoruhodná. Většina velkých firem a státních institucí nabízí prvákům tzv. insight week, druháci pak soupeří o zpravidla placené letní stáže – internships, a třeťáci se snaží získat ten nejlepší graduate job, kam hned po škole nastoupí. Minimální podmínky přijetí se takřka vždy vážou na známku na vysokoškolském diplomu, často dokonce i na známky z maturity. Mohlo by se zdát, že vysoké školy jsou tedy jen jakési továrny na budoucí zaměstnance, studium jen kvalifikační kurz. Ačkoli takový stav je, zdá se, snem současného českého ministra školství, v odborných kruzích by si jen málokdo troufnul na tak radikální redukci funkce vyššího vzdělání. Debaty o podobách terciárního vzdělávání v 21. století jsou ovšem nesmírně zajímavé, a jelikož zastánci humanistické tradice uvádí právě USA a Británii jako odstrašující příklad komodifikovaného tržního vzdělání, redukující člověka na lidský zdroj, rád bych se zde Britů zastal.

Když to zjednoduším, jedním pólem diskuze je tradiční humanistický pohled na vzdělanost jako cíl sám o sobě, na univerzity jako na prostor pro dospění osoby v osobnost, pro rozvoj člověka, obohacení společnosti a prohlubování lidského vědění. Tato idea liberálního vzdělání má hluboké antické kořeny, na jejichž základech vznikaly v křesťanském středověku evropské univerzity. Klíčový je filozofický koncept německého Bildung – lidé mají cílit k sebezdokonalení, aktivně rozvíjet svůj duševní a duchovní život, aby se co nejvíce přiblížili Bohu, stali se jeho obrazy (Bild). Z těchto raných myšlenek nám zůstal odkaz liberálních ideálů intelektuální svobody, akademické autonomie, jednoty poznání či jednoty vědy a výuky.

Druhým pólem, dnes dominujícím debatám o univerzitách, je důraz na instrumentální hodnotu vzdělávání jako prostředku k získání výhody na trhu práce, k vytváření lidského kapitálu. Tento pohled, jenž podle kritiků přinesl až kapitalismus, se soustředí na ekonomickou roli vzdělávacích institucí jako motoru inovací a technologického pokroku na straně vědců a zdroji kvality pracovní síly na straně studentů.

Za cenu zbanálnění ten rozpor ještě zjednoduším do citátu anarchisty prof. Davida Graebera, v němž se vymezuje právě proti současné hegemonii náhledu na vzdělání prizmatem ekonomie: „Vzdělání neexistuje proto, aby prospívalo ekonomice, naopak, ekonomika je tu od toho, aby nám umožnila prohlubovat vzdělání.“

Je snadné vidět anglosaský model jako představitele marketizace školství. Ostatně, anglo-americká intelektuální tradice má mnohem blíže k neoliberálnímu myšlení než kontinentální Evropa, proč by vzdělání mělo být výjimkou? Na rozdíl od zbytku Evropy se v Anglii platí vysoké školné, studenti častěji mluví o „value for money“, přímo se nabízí vnímat vzdělání jako zakoupenou službu, investici, jež mi v budoucnu zařídí vyšší plat. Jak to ovšem bývá, zobecňováním se postupně vzdalujeme skutečnosti.

Stojí za pozornost, že na rozdíl třeba od těch českých, britští zaměstnavatelé zřídkakdy vyžadují konkrétní vystudovaný obor. Investiční banka přijímá absolventy historie, chemie či dějin umění. Na získání graduate job dokonce ani není třeba mít pracovní zkušenosti. Zaměstnavatelé hledají právě ty osobnosti, které se tvoří během liberálního vzdělávání, založeném na všestranném rozvoji, vlastním bádání, intelektuální svobodě a hledání pravdy. Nevybírají si své nové zaměstnance podle známek ve škole, protože by se snad naivně domnívali, že existuje nějaký kauzální vztah mezi dobrými známkami z biochemie a znalostmi finančních derivátů. Dělají to, protože vědí, že tatáž proměnná, jež zapříčinila dobré známky, povede i k dobrým výsledkům v zaměstnání.

Je, myslím, zřejmé, že výše nastíněná polarita není v žádném případě nutná. Marně přemýšlím, proč by vzdělávání nemohlo mít hodnotu vnitřní i instrumentální, proč by nemělo být zároveň cílem i prostředkem. Jak ostatně ukazuje britský systém, duševní a duchovní vyspění skrze vzdělání, Bildung, připravuje studenty lépe na pracovní trh než jakýkoli sociálně-inženýrský program, jejž vláda sesmolí ke zvyšování konkurenceschopnosti a lidského kapitálu.