Bezčasí

Třetí ročník studia přináší mnoho změn. Pomocí dvacetibodové škály už se nehodnotí jen jestli jsem předmět složil, ale jak úspěšně. Nově tak mé známky ovlivní na jakou úroveň titulu dosáhnu, což bude mít dopad na možnost dalšího studia, ale i na zaměstnatelnost. Také mám poprvé plnou kontrolu nad výběrem předmětů. Tento semestr studuji literární teorii - v podstatě filosofii literatury - a dějiny portrétu jako uměleckého média.

Kromě toho, že studuji pouze dva předměty, mám až úsměvně málo kontaktních hodin. Zatímco kamarádi, kteří studují chemii nebo medicínu s profesory tráví klidně třicet hodin týdně, u mě je to přesně pět hodin. Očekává se totiž, že se budu věnovat samostudiu a látku se do velké míry naučím sám. Týdně bych měl studiem strávit asi čtyřicet hodin a protože se mi učit doma moc nejde, trávím hodně času v knihovně.

V knihovně jsem nejen z akademických důvodů, ale i z finančních. Od září pracuji jako průvodce, knihovnu představuji novým a potenciálním studentům. Moje pozice je založena na komunikaci s veřejností, za krátký časový úsek mám předat co nejvíc informací. Během dnů otevřených dveří se snažím návštěvníky nepřímo přesvědčit, že St. Andrews jako takové je ideální místo ke studiu (což je). Univerzita je mi skvělým zaměstnavatelem - práce je dobře placená a jsem v kolektivu milých lidí.

V čase mimo školu a práci se snažím co nejvíc věnovat aktivitám, na kterých mi záleží. V Amnesty International je pro nás tento rok klíčová spojitost mezi životním prostředím a lidskými právy, máme rozpracovaných několik místních iniciativ, o kterých možná napíšu v příštích příspěvcích. Také jsem začal jsem psát do školního magazínu Protocol, který se zaměřuje na celosvětové politické dění. Nadále se věnuji společenskému tanci, tento rok jsme s taneční partnerkou postoupili do vyšší kategorie. Naše choreografie jsou teď složitější, ale zajímavější.

Ne nadarmo se St. Andrews říká ‘the bubble’ (bublina). Je to místo tak trochu odtržené od zbytku světa, které se řídí vlastními pravidly. Můj třetí ročník je proto úplně totožný a zároveň úplně jiný v porovnání s předešlými. Není den, kdy by mi neproběhlo hlavou, že už jsem za půlkou, že s každým dnem jsem blíž titulu. A je to myšlenka radostná i smutná.