Akademické intermezzo

Ovšem studium v Cambridge je i tak fajn. Jeden z výrazných rysů univerzitních přednášek na západních školách jako je tato, kterého si musí povšimnout skoro každý našinec (povšiml si ho i Hoffmeister, kterého jsem zmiňoval v minulém článku), je množství vtipů, kterými přednášející koření svůj výklad. Na začátku roku nám jeden profesor kladl na srdce, abychom si při přednáškách vypínali mobilní telefony. Nezdůvodnil to však tím, že zvonění narušuje přednášku, ale tím, že mu činí problémy pokaždé vyrukovat s originálním vtipem na toto téma. Nicméně ukazuje se, že u většiny přednášejících jsou tyto obavy zbytečné, jelikož se jim daří úspěšně glosovat nejen každé zazvonění mobilu, ale prakticky všechno, co se jim namane.

Člověk si ke konci druhého termu začíná konečně zvykat na náročné tempo výuky, nesrovnatelné se střední školou. V knihovně jsou již utvořené kliky studentů, kteří už ze zvyku vždy sedají spolu na jednom místě. Někteří popisují štosy papírů čísly a písmenky, někteří studují diagramy a obrazce, a studenti humanitních oborů se buď v křeslech prokousávají štosy knih, nebo u stolu vyťukávají eseje. Ačkoli já si při studiu logiky písmenek a číslíček také něco užiju, mé studium filozofie se skládá především z psaní esejí. Témata se různí od těch poměrně konkrétních, jako například „jak lze odůvodnit trest?“, až po ty o malinko abstraktnější, jako třeba „jak se vynořuje bytí z nicoty?“. Při psaní o oněch abstraktnějších tématech mám vždy velkou radost, když se mi podaří se do nich zcela nezamotat.

Jedna studentská parodie na internetu ukazuje, jak si většina lidí představuje život v Cambridgi: skupinka anglických gentlemanů v talárech diskutuje a popíjí čaj v pokoji s tapetami. Mohu říct, že tento obrázek ani tak zavádějící není, protože s podobnými jevy se tu setkat můžete. Ovšem skutečnou esenci Cambridge by dnes v několika větách nedokázal vyjádřit ani Majakovský. Má totiž tolik rozličných tváří, že ji to činí prakticky nepostižitelnou.

Klasickou tvář ilustruje například Cambridge Union Society, jíž členem jsem se před nedávnem stal. Tato téměř dvě stě let stará organizace leží ve středu univerzitního hemžení, a to jak metaforicky, tak doslova, protože sídlí ve viktoriánské budově kousek od nejstarších kolejí. Kromě celé řady dílčích akcí a projektů organizuje každý týden velkolepou debatu. Na tu zve experty a osobnosti všech možných zaměření, kteří se přou, vzájemně kritizují, případně ironizují. Snažím se na debatu zajít vždy, když mám čas, protože většinou stojí zato. Tak například biolog Richard Dawkins, který se světově proslavil ideologizací vědy, tu před pár týdny statečně obhajoval názor, že náboženství je zlo. Podobně celebrita Katie Price, která se celosvětově proslavila tím, že je slavná, se tu minulý týden prezentovala své přesvědčení, že celebrity jsou prospěšné pro společnost. Mimochodem, Dawkins i Price tu debatu prohráli. Události v Union se ne vždy obejdou bez kontroverzí – třeba nedávné vystoupení francouzské nacionalistické političky Marine Le Penn přilákalo stovky demonstrantů, kterým před bujarým vnikem do budovy zabránila jen policie.

Oblíbenými akcemi v Cambridgi jsou také formální večeře. Dokonce i u nás na Churchillově koleji, která je moderní a v určitém smyslu volnomyšlenkářská, se tyto večeře pořádají třikrát týdně a jsou hojně navštěvované. Oproti večeřím ve starobylých kolejích jsou však přeci jen o dost neformálnější. Nemusíte tu například nosit taláry. A taky vás nevyhodí za pennying. Pennying je stará hra, dle některých s mnohasetletou tradicí, kterou hrají studenti Cambridge a Oxfordu při formálních večeřích. Vypadá to tak, že lidé se snaží vzájemně si hodit minci v hodnotě jedné pence do sklenice s vínem, a když se jim to podaří, vlastník té sklenice ji musí vyprázdnit. Jelikož hra čas od času vede k přehnanému veselí a nepořádku, personál na starobylých kolejích v centru s ní vede věčnou válku a před každou večeří vyhlašuje, že každý, kdo bude přistižen při pokusu o pennying, bude vyprovozen.