Adaptace, deadliny a londýnské parky

S listopadem přichází období deadlinů. Snažím se nenechat se zastrašit jejich množstvím a přijmout je jako nedílnou součást vysokoškolského života. Naštěstí jsem obklopená skvělým kolektivem ambiciózních spolužáků a společně překonáváme všechny překážky mnohem snáz. Jednu esej už jsem odevzdala, další musím napsat, pak abstrakt na disertaci, má první schůzka na právní pro bono klinice, druhé kolo soutěže simulující soudní řízení a s ním spojené workshopy. Soutěž vychází ze znalostí studentů prvního ročníku, aby se každý mohl zapojit. S nostalgií proto oprašuji zápisky a vědomosti z minulého roku.

Při životě mě nyní kromě čokolády udržuje hlavně vyhlídka na blížící se Vánoce strávené s rodinou. Výlohy obchodů se už plní vánočními stromy a ozdobami, přičemž se svátky zdají být méně vzdálené. Nejvíce stresu mi působí zmíněná schůzka na pro bono klinice. Poprvé totiž převezmu zodpovědnost za vlastního klienta. I když budou samotné rady týkající se jeho právní situace obsaženy až v dokumentu, který po mně zkontroluje zkušený právník některé z londýnských firem, od studentů se očekává vysoký standard již v průběhu prvního setkání.

Adaptace na život v Londýně pro mě byla mnohem snazší než minulý rok. Vím, že cesta na univerzitu mi trvá 28 minut, kde na kampusu prodávají nejlepší kávu a jak fungují tiskárny v knihovně. Zní to jednoduše, ale princip ovládání tiskáren jsem tento rok vysvětlovala již nejméně třem spolužákům. Také si začínám lépe uvědomovat, čemu se chci věnovat v budoucnu. Přestoupila jsem proto na program, který studentům umožnuje strávit rok na některé z evropských univerzit. Mojí vysněnou destinací je Nizozemsko a netrpělivě očekávám otevření přihlášek.

Jedna z věcí, kterou mám na Londýně nejraději, jsou krásně udržované parky plné zeleně. Mám štěstí, že moje cesta na univerzitu vede přes tři z nich. Mým oblíbeným je Victoria Park. Když ho míjím, vidím průzorem mezi stromy vodopád, který odráží sluneční světlo, a to mi vždy zvedne náladu. Už jsem si zvykla na všudypřítomné běžce a cinkající cyklisty, kterým je třeba na úzkých chodnících uhýbat z cesty.

Každý pátek chodím spolu s pár přáteli na dvouhodinový trénink karate. Cvičení mi pomáhá si psychicky odpočinout a díky vyplaveným endorfinům začínám víkend s pozitivním přístupem. Když jdu domů z tréninku, bývá už tma a noční záře Londýna mi svítí na cestu. Procházím Mile End parkem a mezi stromy občas zahlédnu lišky.