A je to tu…

Pochopitelně, není to žádná malichernost, to se dobře rozumí, že ne; někomu to třeba může zabrat i celý týden usilovného přemýšlení, než celou informaci zcela stráví. Ale celý zbytek prázdnin by to přeci trvat nemohlo, není-liž pravda? Co, prosím? Že ano, mohlo by – může? Dobrá, tak tedy nejpozději do prvních příprav na cestu… Ne? Ještě déle? Tak do zabalení těch nejosobnějších maličkostí, co dělají domov domovem. Do loučení s blízkými přáteli. Do loučení s rodinou. Tedy do cesty na letiště! Do vzletu!! Probůh, tak do přistání!!!

Již je to více než celé dva měsíce, co jsem oficiálně imatrikulovaným studentem Edinburské univerzity. Plně si uvědomit vše, co k tomu náleží, skutečně trvalo mnohem a mnohem déle, než bych byl hádal. Možná proto, že vše tomu předcházející událo se tak hrozně rychle. Když jsem se poprvé dozvěděl o existenci Open Gate, říkal jsem si jen v duchu pro sebe, jak krásně nedosažitelným snem bylo by chodit na školu, kde se nosí školní uniformy a která své studenty vysílá do zahraničí za vyšším studiem. V dalším okamžiku jsem už onu uniformu sám měl na sobě. Stačilo párkrát mrknout, a tři roky života v Babicích u Prahy byly tatam. Občas mi přijde, že jsem si to všechno ani nestačil opravdu užít. Sotva jsem se stačil rozkoukat, už jsem seděl u závěrečných zkoušek. A pak mi z ničeho nic píší z univerzity v Edinburghu, že tam pro mne mají slíbené místo. No uznejte sami, není toho trochu moc k pochopení a uvěření, když se léta slévají do dní a dny do momentů?

Nikomu nebudu nic nalhávat: když se zpočátku vzdálená hranice již přiblíží natolik, že ji člověk má na dosah, je zprvu těžké si uvědomit, že onen tak dávno vytyčený cíl je doopravdy tu. Ono se to totiž sobě samotnému nesnadno přiznává, protože to neznamená nic jiného, než že je jeden zase o něco starší a že si musí vytyčit cíl nový. Naštěstí jsem na tento posun nebyl úplně sám. Na tutéž univerzitu byli společně se mnou přijati také dva z mých opengateských souputníků, z nichž jedna spolužačka byla mi společníkem již v cestě vzduchem nejprve z Prahy do Kolína-Bonnu a poté i odtamtud až do konečné stanice, do Edinburghu. (Druhý z těchto dvou drahých mne přátel měl pak dorazit jeden den po našem příletu.) A skutečně, po přistání jsem si připadal jako v Jiříkově vidění; jen těžko se mi chtělo chápat, že už nejsem na kontinentu, ale na největším britském ostrově. Nikdy předtím jsem ve Spojeném království nebyl; nyní tu mám žít. Kam jsem se podíval, tam nalézal jsem znaky, kteréžto podle všeho pojaly za smysl svého bytí za každou cenu mne přesvědčit, že nic z toho všeho se mi nezdá. Přesto setrvával jsem tvrdošíjně v blaženém přesvědčení, že jsem spíše jen na pohříchu krásném víkendovém výletě.

(Ani teď, kdy strávil jsem zde již dobu delší než celé letní prázdniny, nemohu se tu a tam zbavit pocitu, že jsem na nějakém dočasném pobytu a že se co nevidět vrátím domů. Ale domov už dávno není místo, kde bych trávil většinu času; a ani Open Gate už není druhým domovem. No a tady v Edinburghu ještě zdaleka nejsem dostatečně dlouho na to, abych se tu cítil doma. Hádám, že se právě nacházím v jakémsi meziprostoru, kdy se mé vnímání toho kterého typu domova ještě musí nějakým způsobem dále přetransformovat.)

Poslední kapkou pro marný boj mé neochoty přijmout realitu byla neodvratná skutečnost, že z letiště, které samozřejmě leží až na samotném okraji velikého města, jsme se do blízkosti našeho budoucího bydliště museli dopravit dvoupatrovým autobusem. Když říkám „dopravit se do blízkosti bydliště“, míním to hodně zhruba. Trasové plány autobusových linek města edinburského patrně slouží jen a pouze k jakési zvrácené okrase, ale že by člověku pravdivě vypověděli nějakou užitečnou informaci – třeba o tom, kam a kdy (s přesností alespoň přiměřenou) se tím oním spojem dopraví –, to ne, to byste žádali příliš. Nicméně i přes tuto strast jsme se zdárně dokodrcali někam, kde jsme s přihlédnutím k online mapám v mobilu uznali za vhodné konečně vystoupit. Do našeho ubytovacího zařízení zbývalo (už jenom) pár set metrů pěšky. (Ona slova „už“ a „jenom“ si opravdu nezaslouží být součástí předešlé věty; nutno neopomínat fakt, že se vší bagáží, kterou jsme za sebou celou cestu zoufale vláčeli, si každičký krok po rovince žádal námahu šplhu na osmitisícovku.)

Sláva, jsme na místě! Vyzvedneme si klíče a jdeme se zabydlovat. Žádný výtah. Po pohledu na hromadu kufrů a pomyšlení na výšku třetího patra menší infarkt. Pokoj je vcelku prostorný, s výhledem do ulice, mrtvolně vyklizený. Mým úkolem budiž vytvořit z něho svůj vlastní útulný brloh – pardon, uklidňující svatyni studia. Mám štěstí, že mí spolubydlící jsou víceméně tiší a féroví lidé, kteří by si na bytě nedovolili cokoli podniknout bez souhlasu všech ostatních. Jsou to tři děvčata a dva chlapci; čtyři z nich Skoti, jeden Angličan. Tím ovšem výčet národností, jejichž představitelé tu bydlí, ani zdaleka nekončí. Tvoříme tu vskutku zajímavě složenou bandu.

V tomto bodě mého – čtenář promine – zdlouhavého líčení dovolím si rozloučit se, a to rovnou se závazným příslibem přiblížení jednak všeho možného s mým studijním programem spjatého (a že toho opravdu nebude pomálu!), jednak krás a nezaměnitelné kultury hlavního města Skotska (o kterých se pěje již celá staletí) v příštím příspěvku. Zcela závěrečná slova – což se asi stane jistou tradicí – se cítím zavázán věnovat díkům nadaci The Kellner Family Foundation, bez jejíž podpory bych tu jistě ani neměl o čem psát.