V poslední době roste zájem o umělecká řemesla, říká ředitel střední odborné školy

Ve Vaší škole se učí mimo jiné budoucí umělečtí štukatéři, pozlacovači, kováři či starožitníci. Platí dnes i o uměleckých řemeslech, že mají zlaté dno?

V 90. letech byla tato umělecká řemesla hodně upozaděna, ale v poslední dekádě se setkáváme s velkým zájmem o šikovné ruce a tradici. Starší kolegové totiž teď odcházejí z praxe a chtějí řemeslo někomu předat. Poctivá ruční práce je dnes opět ceněná.

Jaké konkrétní uplatnění najdou Vaši absolventi v praxi?

Uplatní se v soukromých firmám nebo pracují v muzeích, restaurují kláštery, zámky či jiné historické budovy. Nedávno se třeba v Praze restaurovaly sochy Palackého nebo Jana Žižky a na tom se podíleli i naši absolventi. Náš obor umělecký štukatér je jediný ve střední Evropě, takže naši absolventi nejen že pomáhají zachraňovat památky a tím i českou tradici, ale jezdí pracovat i do Německa nebo do Itálie.

Starožitníci mohou dále jít studovat například dějiny umění, mohou působit jako kasteláni nebo být aktivní v památkové péči. Umělecký sklenář zase opravuje vitráže třeba v kostele. Vlásenkářky najdou uplatnění ve Státní opeře, v televizi, v divadle nebo u filmu. Pokud je někdo šikovný, vždy si najde práci. Absolventi si mohou založit i vlastní dílnu, ale to je trochu delší cesta – po vyučení pracují jako tovaryši a pak mistři. Po letech praxe je také finančně náročné pořízení vybavení do vlastní dílny.

Pojďme ale na začátek. Zájemci o studium absolvují talentové zkoušky, aby prokázali svou zručnost. Jak potom studium probíhá?

Naši studenti mají odborné předměty o technologiích a materiálech a také dějiny umění, aby například věděli, jak vypadal barokní šperk. Všechny obory se tak nějak prolínají – třeba i vlásenkářky musejí umět vymodelovat ze sádry hlavu, kterou později potřebují jako pomůcku. K řemeslu ale také dnes patří umět si udělat nebo alespoň navrhnout vlastní webovou stránku, umět si vypočítat hodinovou sazbu za svou práci nebo se orientovat v propagaci, aby se řemeslník uměl „prodat“.

Základem šikovného uměleckého řemeslníka je vedle teorie asi daleko více praxe…

Máme ve škole praktické dílny, ve kterých vyučují naši mistři nebo lidé z praxe. Jinak například starožitníci chodí do muzeí a galerií, truhláři, pozlačovači nebo štukatéři absolvují praxe v soukromých firmách, aby viděli, jak to vypadá v realitě. Proto je pro nás klíčové udržovat dobré kontakty do firem. Někteří majitelé jsou dokonce i naši absolventi.

Každý rok také vysíláme žáky do zahraničí, přes program Erasmus+ máme kontakty například ve Velké Británii nebo v Irsku. Naši studenti stráví 1-3 měsíce v tamních dílnách, zlepšují se v jazyce. V uplynulých dvou letech vyjelo třicet žáků.

Pojďme se podívat třeba na uměleckého kováře, o ten je podle statistiky dlouhodobě největší zájem. Jak probíhá jeho proces učení?

Umělecký kovář se na začátku učí kovat hřebíky, později třeba zvonky. Ve druhém ročníku už umí vykovat růži nebo hada. Závěrečná práce není jen o řemeslu, je komplexní. Žák musí vymyslet projekt, vyhotovit výtvarné i technické výkresy, připravit dokumentaci, ve které je třeba i historie toho objektu. Nutné je připravit i cenový rozpočet, detailní kresby či fotodokumentaci. Druhou částí je společná práce, kdy si žáci sami musejí vyrobit nástroje, se kterými budou kovat a pak vyrábějí například mříže, zvoničku nebo krbové nářadí.

S uměleckým kovářem souvisí i umělecký pasíř, ten se ale věnuje přesnější a ozdobnější práci. Ale musí se naopak naučit i základy zapojování elektřiny, protože některé výrobky mohou být napojené třeba na světlo.

Kdo jsou typově zájemci o studium?

Často si to řemeslo mladí lidé přinášejí už z rodiny, je to rodinná tradice třeba už po několik generací. Nebo se jedná o úzkoprofilové lidi, kteří přesně vědí, co chtějí. Často jim jde výtvarka, někdy pracují ve své dílně na chalupě nebo je k práci s rukama vedou rodiče.

I když se na naší škole platí školné, tak mohou žáci získat stipendium. To pro mladé lidi s komplikovaným rodinným zázemím poskytuje Nadace The Kellner Family Foundation. Většinou se jedná o žáky s tíživou sociální situací, s rodiči samoživiteli, když si žáci musejí na školné sami vydělávat brigádami, pokud mají nezaměstnané rodiče nebo třeba pokud se v rodině objevila vážná nemoc, která komplikuje její finanční situaci. Od roku 2020 získalo stipendium už 65 žáků, a to z téměř všech našich oborů.

Objevuje se zájem o tyto profese i u profesionálů, kteří mají už vzdělání třeba i jiném oboru?

Pamatuji si na jednoho primáře kardiologie, který se vyučil v rekvalifikačním studiu zlatníkem, protože to byl jeho koníček. Nebo na jednoho Australana, který toužil umět umělecké kovářství. Takže ano, máme tu i profesionály, kteří touží po uměleckořemeslném vzdělání a docházejí k nám o víkendech na rekvalifikační studium. Celkově jsou naši žáci asi ze šedesáti procent absolventi základní školy a ze čtyřiceti procent absolventi nějaké jiné střední školy, kteří se o řemeslo zajímají. Co se týče čísel, tak máme celkem 260 žáků v denním a dalších 60 v dálkovém studiu.

Vaši studenti vyhrávají různé umělecké soutěže a říkáte, že vlastně více méně všichni najdou uplatnění v praxi. Jak vypadá Váš osobní recept školu, která bude pro mladé lidi dobrým startem do profesního života?

Mým cílem je, aby se žáci u nás cítili dobře a vzpomínali na školu s láskou. Učitel i mistr jim musí být vzorem, ke kterému vzhlížejí. Někteří mistři mají výstavy svých vlastních prací, a to žáky motivuje, protože vidí, že něco dokázal. Snažím se proto cíleně sestavit takový pedagogický sbor, který je přátelský, odborně kvalifikovaný a také komunikativní. Průměrný věk učitelů je u nás čtyřicet let, učí u nás studenti z vysoké školy. Když někdo učí třeba občanskou výchovu, tak je důležité, aby dokázal žáky pro předmět nadchnout a motivovat. Aktuálně mám mimochodem vyhlídnuté tři žáky, které jsem oslovil, zda by u nás chtěli zůstat jako budoucí mistři.