Trinity

Velikonoční prázdniny, které jsem si naplno užívala v Oxfordu, skončily a nové úkoly se objevovaly jen pozvolna. Nicméně, ke konci druhého týdne třetího semestru už bylo bolestně jasné, jak náročný poslední semestr bude. Nebyla to přemíra termínů, ale naopak jejich nedostatek. V součtu byly pouze dva. Jeden pro odevzdání designu výzkumu (o tom později) a přibližné datum závěrečných zkoušek na samotném konci semestru. Mimoto, nebyly žádné jiné termíny. Není potřeba žádného dlouhého vysvětlování, aby bylo jasné, že příliš práce bez žádných termínů je katastrofa. Bez termínů, bez tlaku a s falešným pocitem bezpečnosti, je jasné, že je těžké něco udělat.

Nicméně, kdokoli kdo mne zná, ví, že tohle je něco, co miluji a dokážu využít. Možnost plánovat, rozdělovat, řídit, a měřit postup, tak jak já chci, je moje velká výhoda. Brzo jsem si vyrobila malé rozvrhy, složky, kapsičky, kartičky a začala se učit (Dokonce jsem chvíli zvažovala, že své kartičky pronajmu svým spolužákům, kteří se v Oxfordu věnovali spíše volnočasovým aktivitám, než studiu). Mimo přípravu na zkoušky, jsem se musela ještě poprat s další výzvou. Musela jsem naplánovat a odevzdat svůj výzkum spolu s milionem formulářů, které musely být schváleny různými univerzitními odděleními a komisemi. Většinou, tento proces trvá přes měsíc a není nevídané, aby obávané oddělení bezpečnosti výzkumu nevydalo souhlas. Já (a na to jsem obzvláště hrdá) jsem obdržela souhlas hned napoprvé, což mi dalo špetku naděje, že když jsem porazila univerzitní byrokracii, tak jsem schopna dosáhnout čehokoliv.

To bylo něco, co jsem si snažila připomínat, když jsem tak stála ve velkém stanu, který byl vztyčený před Examination Schools, kde se odehrávají všechny Oxfordské zkoušky. Přibližně tisícovka studentů se snažila myslet na něco podobného, aby se zbavili alespoň trochy stresu než budou vpuštěni do velkých sálů s nekonečnými řadami stolů a hrozivých dohlížitelů. Jedna z výstředností Oxfordu je tradice nošení hábitů a subfusc (Oxfordská uniforma) ke zkouškám. Přestože se vedou debaty o tom, zda povinnost nosit je stále vhodné, tento zvyk je většinou přijímán pozitivně. To ovšem nic nemění na tom, že panická hrůza, když hledáte pár černých ponožek (ano kontroluje se, zda studenti mají černé ponožky) ráno před zkouškou, je opravdu to poslední, co byste potřebovali. Jenže když se nacházíte v zkouškové místnosti a hledáte stůl se svým číslem, to poslední na co si vzpomenete, je to, co máte na sobě. Stres se zvyšuje, nervozita zasahuje každou část vašeho těla a najednou není v místnosti dostatek vzduchu. Moc jsem se o tom svým spolužákům nezmiňovala, ale svým způsobem si tenhle okamžik organizovaného a bezpečného stresu masochisticky užívám. Nakonec tenhle stav během několika málo minut stejně zmizí a jediné co Vás čeká, jsou tři hodiny intenzivní akademické práce.

Když je po všem, odpoledne po poslední zkoušce, čekáte, že vámi projde vlna klidu a míru. Jenomže zjistíte, že váš mozek si ještě neuvědomil, že zkoušky už skončily a v sobotu ráno vás vzbudí myšlenkou, že si musíte jít opakovat další látku. S trochou pomoci a čokolády, si můj mozek ale dal říct a já si následující týden užívala odpočinku, kaváren a parků. Musím říct, že jsem si Trinity zamilovala. Jak se říká, to nejlepší naposled.