Medicína mu dala druhý život, teď dává on druhý život historickému nábytku

Šroubovák, mořidlo a vosk na leštění nejsou běžné doplňky náctiletých, i přesto je osmnáctiletý Petr Altman téměř nedá z ruky. „Chodím na bleší trhy a hledám například zajímavé hodiny z minulého století. Naposled jsem koupil krbové hodiny, na kterých jsem si chtěl vyzkoušet povrchové úpravy. Jeden můj spolužák umí opravit hodinové strojky, tak mi pomohl. Teď se hodiny vyjímají na našem krbu,“ říká Petr, který třetím rokem studuje obor starožitnictví na Střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze. Na stěnách bytu visí ještě spousta dalších zajímavých věcí – například ručně vyrobený pás s otevíracími okénky. To je Petrův rodokmen, který sahá z otcovy strany do roku 1730 a z matčiny strany dokonce až do roku 1650.

„Narodil jsem se s dědičnou nemocí – hemofilií. A protože se gen, který za nemoc může, přenáší přes matku a propukne pouze u mužských potomků, tak mě začala zajímat historie mojí rodiny a to, odkud ta nemoc vlastně přichází,“ vzpomíná Petr na moment, kdy se poprvé zanořil do archivů a matrik. „Díky svému pátrání jsem zjistil, že moji předkové už na začátku minulého století tušili, že s krví není něco v pořádku, ale nevěděli přesně, co to je. Jeden například zemřel na krvácení do břicha, druhý po vytrhnutí zubu,“ říká Petr a vysvětluje, že hemofilie je nedostatek srážecího faktoru v krvi, tedy jednoduše řečeno při řezném zranění teče hodně krve a nejde to zastavit. Stačilo tedy, aby si Petr jako dítě rozbil koleno a už z toho byl problém.

A aby těch problémů v životě jeho i ostatních podobně nemocných lidí bylo co nejméně, angažuje se Petr v organizaci Hemojunior a v Českém svazu hemofiliků, které jsou součástí i mezinárodních organizací. „Moje maminka je předsedkyně Hemojunioru, připravujeme klubové pobyty nebo konference, vzděláváme zdravotní sestry, aby věděly, jak s takovými pacienty zacházet,“ říká Petr, který se účastnil i natáčení podcastu o hemofilii. Všechny tyto aktivity jsou mimochodem charitativní a neplacená činnost.

Dnes už je ale nemoc poměrně známá a Petr může žít plnohodnotný život díky lékům, které si dvakrát týdně musí aplikovat do žíly. „A díky stipendiu jsem si mohl koupit pomůcky pro studium, vosk, olej, chemikálie, speciální lepidlo, štětce, knihy,“ vyjmenovává Petr, který díky výborným studijním výsledkům získal ve druhém ročníku roční stipendium od Nadace The Kellner Family Foundation. Mohl si tím tak splnit jeden ze snů – dovybavení domácí dílny.

Zdědil nemoc i lásku k historickému nábytku

Po kom zdědil Petr nemoc, to už ví. Po kom ale zdědil lásku k historickému nábytku a proč ho tak baví trávit čas u ponku? Nakonec opravdu mezi svými předky našel i truhláře a jeho prapraděda byl zlatník na pražské Malé Straně. Jeden z rodinných pokladů jsou také historické obrazy, které Petra fascinovaly už odmalička. „Nikdy mi nešla matika, ale o to víc mě bavila historie. Zajímavé na tom je to, co lidé dělali pro budoucí generace. Tedy letopočty mě moc nebavily, ale chodil jsem s babičkou po městě, na Staromák, do divadla, to všechno bylo fajn,“ říká Petr a přiznává, že ho dokonce bavilo chodit s prarodiči na hřbitov, kde ho zajímala jména a letopočty na náhrobcích. „Baví mě hledat, jací to byli lidé, mám rád babičkovské povídání i třeba o tom, co dříve vařili,“ říká Petr.

Minulé generace Petra fascinují a až z něj bude vyučený starožitník, rád by dále studoval třeba dějiny umění na vysoké škole. V rámci studia chodí pravidelně na exkurze do galerií, muzeí a konzervátorských dílen. Nedávno strávil jeden měsíc v irském Corku v tamním starožitnictví, kde restauroval a konzervoval věci na prodej. „Dalo mi to zatím nejvíc ze všech praktických zkušeností. V budoucnu bych si rád založil vlastní firmu, chtěl bych totiž dávat historickým předmětům druhý život,“ říká Petr.