Na mé práci mě nejvíc těší příběhy dětí, říká Tereza Bůžková, ředitelka rodinné nadace Kellnerových, ve velkém rozhovoru pro OnaDnes

V Nadaci působíte v nově vytvořené pozici výkonné ředitelky pár měsíců. Je uklidňující, že nebudete srovnávána, nebo spíš zneklidňující, že se musíte všeho zhostit po svém?

Zneklidňující to rozhodně není, ovšem ani uklidňující. Rodina Kellnerových plánuje v dlouhodobém horizontu rozšiřovat své aktivity v oblasti filantropie a zvažuje i nové projekty, a tak z hlediska strategického rozvoje padlo rozhodnutí najmout výkonnou ředitelku na plný úvazek. Bude to pro mě velká výzva.

Váhala jste, zda přijmout pozvání do výběrového řízení na tenhle post?

Váhala. Přišla jsem z prostředí Britského velvyslanectví v Praze, kde jsem vedla oddělení pro obchod a investice, ovšem vzdělávání jako takovému, které je hlavní náplní činnosti Nadace, jsem se profesně nikdy nevěnovala. Sice pocházím z učitelské rodiny, ale když jsem jeden čas zvažovala studia pedagogiky, maminka mě od toho hodně zrazovala. Nakonec jsem se tedy rozhodla jinak. Občas se směju, že si mě tenhle obor přesto našel, protože babička byla sociální pracovnice a dědeček řediteloval v dětském domově.

Jak se vám odcházelo z prostředí britské ambasády, která sídlí na krásném historickém místě, má nádherné zahrady…?

To prostředí bylo opravdu krásné, navíc velmi otevřené. V rámci lokální hierarchie jsem byla podřízena přímo velvyslanci, takže jsem reportovala někomu, kdo seděl vedle mě a s kým jsem měla možnost každý týden probrat co, jak a proč budeme dělat a kam nás to posune.

Měla jste štěstí i na velmi sympatického velvyslance.

Zažila jsem dokonce dva. Nastupovala jsem v době, kdy Nick Archer byl na zdejším trhu už poměrně dlouho a věděl, že bude v Praze končit. S jeho nástupcem Mattem Fieldem jsem pak spolupracovala ještě čtyři měsíce a bylo to moc fajn. Je to velmi otevřený člověk, se kterým byla radost pracovat. Ocenila jsem také, že jsem měla před svým odchodem možnost vše dotáhnout a agendu předat bez zbytečného spěchu.

Nejsme jenom kasička, ke které student přijde s nataženou rukou, my mu dáme finance a tím to končí.

Tereza Bůžková

výkonná ředitelka

Jak náročné bylo samotné výběrové řízení?

O postu a všem ostatním jsme se nejprve bavily neformálně s členkou správní rady Nadace Petrou Dobešovou, kterou zajímaly mé zkušenosti. Následovalo setkání s personalisty a nakonec i s Renátou Kellnerovou, předsedkyní správní rady Nadace. Pak už jsme se domluvili. Ve smyslu počtu kol to tedy bylo poměrně rychlé, nicméně debatu jsme začali předloni v listopadu, smlouvu jsem podepisovala loni v březnu a nastoupila až o dalších šest měsíců později.

Znala jste dobře činnost nadace rodiny Kellnerových?

Znala jsem projekt, který podporuje studenty na bakalářských programech v zahraničí, protože to souviselo s mou prací na ambasádě. Věděla jsem zároveň, že Nadace podporuje také studenty z komplikovaného sociálního prostředí na osmiletém gymnáziu Open Gate. Ale projekt Pomáháme školám k úspěchu, který cílí na veřejné základní školy a pomáhá pedagogům lépe učit kritické čtení a psaní či pracovat s různorodými texty, jsem neznala.

Už tušíte, jaká část vaší práce vás bude těšit nejvíc?

Řekla bych, že to nejhezčí na mé práci je sledovat příběhy konkrétních dětí, kterým pomáháme. Máme v programu děti z neúplných rodin, ale i z náhradní péče, z pěstounských rodin, z dětských domovů. Zajímavé je, že když vytáhnete dítě z opravdu zátěžového prostředí a dáte mu energii, motivaci a pracujete s ním, tak to zpětně může mít velmi pozitivní dopad i na jeho rodinu. Vzpomínám si na dítě, které do Open Gate přišlo z dětského domova, protože jeho matka užívala drogy a nemohla se o něj starat. Během jeho pobytu ve škole ale byli v pravidelném kontaktu. Když matka viděla, jak se mu dobře daří, zbavila se stresu, že ho sama nezvládá zabezpečit, podařilo se jí překonat závislost a dostat se do oddlužovacího programu. Teď fungují jako relativně normální rodina. Tohle je asi to nejhezčí na mé práci. Ovšem zmínila jsem jeden z příběhů, které začal psát někdo jiný. Jsem v Nadaci zatím krátce, takže sklízím úspěchy zaseté svými kolegy.

Potkáváte se často s dětmi studujícími na gymnáziu Open Gate?

Zrovna nedávno jsem vedla výstupní pohovory s oktavány, které Nadace podporuje formou stipendií. Ti mladí lidé jsou velmi inspirativní a na spoustu věcí se dívají trochu jinou optikou, což je obecně vždy přínosné. Řeknu vám jeden krátký příběh, který jsem vyslechla: Osmileté gymnázium Open Gate funguje tak, že jsou ve třídách pohromadě studenti podporovaní Nadací a ti, kterým školné platí rodiče. V ročníku je čtyřicet dětí ve dvou paralelních třídách po dvaceti a v každém ročníku je zhruba deset až čtrnáct nadačních dětí. Studenti školy jsou velmi úspěšní v debatní lize a často vyhrávají nejen v rámci ČR, ale vyjíždějí reprezentovat i na zahraniční turnaje. Bylo nám divné, že nás nežádají o peníze na tyhle výjezdy, protože letenky, ubytování a účastnické poplatky něco stojí (bavíme se o řádově nižších desítkách tisíc korun). A právě během povídání s oktavány jsme zjistili, že založili dvě neziskovky coby společný projekt platících a nadačních studentů. Finance získávají výdělečnými činnostmi, občas jim přispívají i rodiče platících studentů a skrze zmíněné neziskovky financují výjezdy mladším nadačním studentům. Tohle zjištění bylo velkou odměnou pro nás všechny. Je inspirativní, když vidíte, jak se děti staví na vlastní nohy se vším všudy.

Nemusí jít všichni na Oxford, aby byla Nadace spokojena. Už to, že dítě nasměrujeme na správnou životní cestu, se počítá.

Tereza Bůžková

výkonná ředitelka

Takže nejen inteligentní studenti, ale také empatičtí mladí lidé.

Gymnázium Open Gate není určeno pouze pro nadané děti. Studenti musí být dostatečně akademicky zdatní, aby zvládli osmileté gymnázium s mezinárodní maturitou. Při přijímačkách nezáleží jen na tom, jaké mají výsledky z češtiny a matematiky. Neméně důležité jsou testy studijních předpokladů. Zájemci o studium musí být hlavně motivovaní, učení by je zkrátka mělo bavit.

Té empatii určitě napomáhá i to, že spolu studenti sdílí koleje, je to tak?

Jistě. Fakt, že má Open Gate koleje, je velkou výhodou, protože díky tomu můžou ve škole studovat děti z celého Česka a nejsou omezeni dojezdovou vzdáleností. Na druhou stranu pro spoustu rodičů, obzvlášť v českém kontextu, je těžké poslat dítě v jedenácti letech na kolej. U nás je to pořád dost neobvyklé, zatímco třeba v Británii jde o běžný standard. Během už zmíněných výstupních pohovorů mi ale téměř všichni oktaváni bez výjimky potvrdili, že právě pobyt na koleji pro ně byl největší školou samostatnosti. Z domova jsou děti často zvyklé, že jim rodiče klepou na dveře pokoje s dotazy, co si dají k jídlu nebo v kolik půjdou večeřet. Na kolejích se mezi sedmou až osmou buď dostaví k teplé večeři do jídelny, anebo o ni přijdou, ale pak si to prostě už pamatují. To je něco, co z domova neznají, protože jsou ještě malí a najednou jsou za spoustu věcí zodpovědní sami.

Může vám někdo doporučit nadané dítě, které pochází ze znevýhodněného prostředí?

Ano, kdokoli. Vlastně pořád se opakuje stejný modus operandi – dítě k nám pošle někdo, komu na něm záleží. Bývají to sociální pracovníci, někdy organizace doprovázející pěstouny a velmi často učitelé ze základních škol, kteří Nadaci napíšou, abychom zvážili, jestli konkrétní dítě podpoříme, protože je nadané, ale doma vyrůstá v prostředí, kde je možnost někam skutečně vyrůst velmi omezená. Když vše podchytíme včas, tak jednáme s dítětem, rodinou a jsme schopni pomoct třeba s doučováním, pokud je to třeba, a připravit dítě na přijímací zkoušky tak, aby se dostalo do primy gymnázia Open Gate.

Takže i když jsou děti Nadací doporučeny, podstupují standardní přijímací řízení.

Ano, Open Gate je normální osmileté gymnázium, děti tedy podstupují jednotné přijímací zkoušky, což je samozřejmě vždy jednodušší u dětí přicházejících z relativně standardního zázemí nebo u těch hodně intelektuálně nadaných. Těm ze složitějších zázemí Nadace často zařizuje doučování během roku, aby přijímačky zvládly. Letos jsme pro ně poprvé přichystali i dvoje přijímací zkoušky nanečisto, aby si mohly „osahat“ nové prostředí. Něco jiného je děti doučovat, a něco jiného vyplňovat Cermat testy.

Možná budete mít v hlavě čísla posledního ročníku – kolik se hlásilo „nadačních“ dětí a kolik jste jich mohli přijmout?

Na začátku pracujeme se třiceti až čtyřiceti dětmi. O těch, které se dostanou až ke správní radě a jsou jí schválené, si opravdu myslíme, že by se jim v Open Gate mělo dařit. Je kolem toho postavený poměrně robustní aparát, abychom o dětech věděli opravdu maximum, nemine je ani pohovor s psycholožkou. Hodně dětí si prošlo nějakým traumatem a to poslední, co bychom chtěli, je naložit jim další tím, že budou přijaty do primy a v tercii jim ve škole řeknou, že to nezvládají a musí odejít. Ale je to těžké, ani v rámci takhle důkladných opatření nelze sázet na stoprocentní úspěšnost, protože jsou tu vždy také vlivy mimo naši kontrolu. Buď se stane něco v rodině, nebo dítě třeba v kvartě zjistí, že ho to táhne spíš uměleckým směrem a gymnázium pro něj není. Nicméně nemusí jít pak všichni na Oxford, aby byla Nadace spokojena. Už to, že dítě nasměrujeme na správnou životní cestu, se počítá. Kdybychom měli v průměru dvanáct nadačních studentů v ročníku a jedenáct jich prošlo Open Gate až do úspěšného konce, tak je to z mého pohledu velký úspěch. Letos Nadace schválila stipendium třinácti dětem a po přijímačkách se jich pak z toho na Open Gate dostalo deset.

Paní Kellnerovou vnímám jako velmi empatickou ženu s hlubokým zájmem o „naše“ děti. To, co chce od nás slyšet, není kolik milionů jsme rozdali a kolika dětem se pomohlo. Středobodem jejího zájmu jsou reálné příběhy nadačních dětí.

Tereza Bůžková

výkonná ředitelka

Máte na starost řízení a rozvoj filantropických programů, co si lze pod tím představit?

Když zůstaneme u rozvoje stávajících programů, tak mluvíme hlavně o podpoře nadačních dětí na Open Gate a podpoře studentů v zahraničí na bakalářských oborech. Záměrem těchto dvou hlavních programů je pomoc nadaným dětem v celé ČR. Dám vám zase příklad pro ilustraci: Na granty na podporu bakalářských studentů v zahraničí nám ročně chodí kolem sto třiceti žádostí, z nichž polovina je z Prahy a ze Středočeského kraje, druhá polovina ze zbytku republiky. Potřebujeme se tedy víc dostat do povědomí v regionech.

Jakým způsobem se toho dá dosáhnout?

Musíme jít reálně víc do terénu, plánujeme různá lokální setkání se studenty, protože to jsme v posledních letech trochu zanedbávali. Dalším takovým nástrojem jsou projekty, které podporujeme, například Týden vědy na Jaderce nebo Fyziklání. Účastní se jich výběr dětí a my sledujeme i skutečnost, z jakých středních škol studenti přicházejí.

A pak si je nějak „zaháčkujete“?

To ani ne, spíš nám jde o to, aby si nás studenti našli sami. Aby věděli, že je správné chtít studovat nejen v Česku, ale i v zahraničí, kde se můžou mnoho zajímavého naučit a potom to přinést zpátky k nám. Ze stejného důvodu jsme také podpořili vydání knihy Věda je odvaha, která obsahuje i příběhy několika našich stipendistů. Nejsme ale jenom kasička, ke které student přijde s nataženou rukou, my mu dáme finance a tím to končí. Když u nás dnes někdo podepisuje kontrakt na studium v zahraničí, tak po kompletním ukončení studia musí během patnácti let alespoň tři roky pracovat pro Česko. To je to, co chceme zpátky, a také důvod, proč to děláme. Ať děti vyjíždí do zahraničí získávat vzdělání a zkušenosti, ať mají možnost tam pracovat s těmi nejlepšími ve svém oboru, ale ať to pak aspoň částečně vrací své zemi.

Jste zvyklá pracovat s různorodými týmy. Jaké kolegy jste získala na novém působišti?

Získala jsem úžasný tým. To byla další věc, na kterou jsem se dívala s respektem, protože na ambasádě jsem měla tým juniorní a poměrně málo zkušený, takže jsem musela stále předvídat a mít v záloze plán B a raději i C. Zároveň to ale byli lidé, kteří se pro cokoli nadchli lusknutím prstu. V Nadaci je stávající tým spíš seniorní, zároveň ale v našich tématech mnohem vzdělanější než já. Přijde mi, že jsme si s kolegy sedli velmi dobře. Teď jsem je vyvezla na historicky první nadační teambuilding. První proto, že převážná část prostředků Nadace míří do přímé podpory, nikoli do parády kolem. Ale přišlo mi, že to bude pro tým zdravé.

Finance jsou alfou a omegou fungování nadace Kellnerových. Jak probíhá jejich přerozdělování na konkrétní programy?

Rozdělení peněz vždy schvaluje správní rada, která se schází jednou týdně, což je netradiční. Ostatně je to jeden z klíčových motivátorů, proč jsem se rozhodla sem jít. Je z toho znát velký zájem o dění v Nadaci. Paní Kellnerová tak stále ví, na čem pracujeme, co plánujeme, a má možnost se k tomu vyjádřit hned v počátcích. To, že je ve všem zapojena, je pro nás velkým benefitem. Ohledně přerozdělování peněz – program Pomáháme školám k úspěchu dostává fixní částku. U Open Gate záleží na počtu studentů, výši školného a participaci rodiny, a pokud jde o program Univerzity, je to tak, že studenti, kteří s námi už studují a máme jim prodlužovat podporu do dalšího ročníku, si o ni vždy žádají znovu a dokládají výši schvalované částky. U nových studentů máme často nějaký indikativní rozpočet – z podaných žádostí pozveme asi třicet lidí na pohovor, z nichž podporu v různé výši dostane třeba patnáct žadatelů. Výše souvisí s tím, jakou univerzitu studují, jaké tam mají náklady, jaké je jejich rodinné zázemí, co jsou schopni hradit z vlastních zdrojů. Vždycky totiž trváme na spolufinancování, neexistuje, že by rodina a student nedali nic. Taková žádost u nás neprojde. Drobnější prostředky pak jdou také na individuální projekty. Občas nás žádají o podporu i jiné organizace působící ve vzdělávání, a pokud tam vidíme průsečík v zájmech, tak nějaké menší částky poskytujeme. Podporujeme třeba soutěž Global Teacher Prize, protože je podle nás důležité motivovat a ocenit učitele, kteří dělají svou práci dobře.

Jak vnímáte po pracovní stránce členy rodiny?

Děti Kellnerových se v Nadaci angažují zatím příležitostně. Paní Kellnerovou vnímám jako velmi empatickou ženu s hlubokým zájmem o „naše“ děti. To, co chce od nás slyšet, není kolik milionů jsme rozdali a kolika dětem se pomohlo. Středobodem jejího zájmu jsou reálné příběhy nadačních dětí. Říká, že až když sama měla děti, uvědomila si, že ne všechny mají doma podporující a bezpečné prostředí. Finanční stránka rozhodně hraje nějakou roli, ale vždy je to jiné. Záleží, jestli vyrůstáte v rodině, pro kterou je vzdělání důležité, nebo v prostředí, kde jsou rodiče třeba ve výkonu trestu, závislí na alkoholu nebo drogách. Všechno to jsou příběhy, které v Česku máme. Proto vznikl projekt Open Gate a podpora dětí z komplikovaného prostředí, ačkoli spousta lidí kdysi tvrdila, že nebude fungovat. Ano, je složitý, ale funguje.

Každý je někdy pod tlakem a kdekdo si stres umí vyrobit i sám. Krokem číslo jedna tedy je, že si musíte dny plánovat.

Tereza Bůžková

výkonná ředitelka

Na lidi na vysokých postech často útočí stres. Máte nějaký recept na jeho zvládání?

Každý je někdy pod tlakem a kdekdo si stres umí vyrobit i sám. Krokem číslo jedna tedy je, že si musíte dny plánovat. Když se mi začne neúnosně plnit kalendář, nemilosrdně si vyčlením minimálně půlden v týdnu na nějaké to přemýšlení v kuse. Bez toho to nejde. Jinak je z vás křeček v kolečku, který řeší jen e-maily a telefony.

Každá práce vyžaduje odpočinek. Jak relaxujete vy?

Mám ráda pohyb venku. Třeba dnes jsem šla do práce pěšky. Nemám to daleko, asi čtyřicet minut. Pokud není extrémně špatné počasí, chodím aspoň část cesty pěšky. Pomůže mi to utřídit si myšlenky a k počítači už sedám s tím, že vím, co chci vyřídit přednostně. Nachodím toho hodně i ve volném čase. Pocházím ze Šumavy, ale mám ráda také krajinu v Českosaském Švýcarsku, Lužické hory a vyjíždíme i mimo republiku. Ale vždycky takovým tím pomalým stylem, po vlastní ose a bez přesně daného plánu. Na dovolené u moře mě ale neužije – ležet někde v písku není nic pro mě. Také moc ráda čtu, partner si občas dělá legraci, že mi koupí americké Zlaté stránky, aby mi to chvíli vydrželo.

Vaše dcera zamíří po prázdninách do první třídy, bude tedy vyžadovat víc pozornosti. Jak zvládáte balanc mezi prací a rodinou?

Jednak funguje partner, takže se vystřídáme, když je třeba, a na zájmové kroužky máme hlídačku Aničku, která dceru doprovází. Na to, abych ji odpoledne stěhovala po Praze, nemám kapacitu. Ale myslím, že v poměru dva dospělí na jedno dítě se to dá zvládnout v pohodě.

Bude dcera studijní typ po vás, co myslíte?

Moje maminka je češtinářka a už teď je trochu nervózní, že dcera ještě neumí číst, a to už půjde do první třídy. Podle mě se musí naučit také něco ve škole. Počítání jí jde ale moc dobře. Nedávno mi jen tak mimochodem sdělovala, že dvakrát devět je osmnáct a třikrát šest je také osmnáct. Takže s počítáním asi nebude problém.

Blíží se léto, jaké bude to vaše?

Doufám, že poklidné. Chystáme se na tři týdny do severní Itálie. Pro mě je totiž nejdůležitější odpočinek v kuse, kdy můžu vypnout telefon. Čili mým cílem je pracovně všechno dotáhnout, a pak prostě nebýt. Loni, když jsem měnila práci, jsem si vzala sabatikl a měla tři a půl měsíce volno, z čehož měsíc jsme strávili ve Francii. Úžasné. Výhodou práce v Nadaci je i to, že je navázána na vzdělávání, takže si léto můžeme naplno užít.

Máte vůbec nějaké hříšky nebo minusy?

Jsem netrpělivá. Pracuju s tím, ale je to těžké, pořád se musím krotit. A také jsem dost plánovací. Jsem zvyklá mít plán A, B, C, mnohdy i D.

Ale to přece není nic špatného.

Tak já nevím… V rámci našich výjezdů a toulání po Česku rádi ochutnáváme piva z malých pivovarů. To je myslím hříšek tak akorát.

Autorka: Mirka Srdínková